Džusový román

Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. (09.12.2010)

Film přímo odkazující na Lásky jedné plavovlásky. Normálně moc postsynchrony nevnímám, ale tady přímo tahaly za uši. Herecké výkony docela nevyrovnané, ale atmosféra se podařila vystihnout na jedničku. Zejména "odchod" borce z místa činu byl natočený bravurně. A Mihulové oči dokázaly vyjádřit vše podstatné. (18.03.2013)

Přirovnávat tohle k rané Formanově tvorbě je jako srovnávat škodovku s mercedesem (obě auta mají přeci taky 4 kola). Tenhle film je prostě taková zbytečnost o 100x omílaném ničem. Nudní herci, až na Alenu (ta byla pesimisticko depresivní), nudný depresivní scénář, nudná kamera, zbytečně prvoplánově nudná depresivní režie, nudná hudba. Prostě nuda a deprese kam se člověk podívá. Bylo mi asi tolik co Aleně v té době a určitě jsme neřešili takové "životní důležitosti" a už vůbec ne tak vážně. Spíše jsme si ze všeho dělali srandu. Pokud ale chtěl pan Fenič ukázat, jak mu bylo za komoušů špatně, pak se mu to povedlo. (15.02.2012)

Najlepší Feničov hraný film, kde sa dá odpustiť istá topornosť vlastná režisérom, ktorí prešli do hraného filmu z dokumentárneho. Spôsob akým film zachytáva realitu osemdesiatych rokov hraničí s poetikou orwellovského románu. Tento film je pre mňa doteraz neprekonaná reflexia totalitného režimu od tvorcu narodeného na Slovensku. Kadencia a kvantita jednotlivých obrazov vykresľujúcich život mladej dievčiny, ktorá nastupuje do fabriky, budujú podobu zlého sna. Neexistencia súkromia nie cez Veľkého brata ale cez slizkého vedúceho vo fabrike a celý komunistický tábor plný kreatúr, ktoré vám nedovolili budovať si vlastnú individualitu. Všetky spartakiádne cirkusy. Utekanie na autobus. Sex na vreci zemiakov.........Je to smiech cez slzy. Fero sa po tomto filme stal mojim osobným hrdinom. Tento film mal vzniknúť o pár rokov skôr na Kolibe, kde ho Fenič pripravoval. Námet si však privlastnil Uher a urobil z neho film Pásla kone na betóne. Keď sa Fenič dozvedel, že mu zobrali jeho námet, prišiel za Uherom a povedal mu, že či sa nehanbí, že mu ukradol námet. Uher mu povedal: "Ja keď som bol vo vašom veku, tiež mi kradli a vy keď budete v mojom, tak si tiež nakradnete!" Fero sa nasral a natočil to na Barrandove. A o dosť lepšie. Ferov život je príkladný exodus Slovákov, ktorých už omrzel život uprostred našinskej obmedzenosti. Na Džúsovom románe je to cítiť. (25.05.2012)

Vydarený Feničov debut, pri ktorom si spomeniete na českú novú vlnu, ale presa len absencia humoru pri podobnom príbehu prezrádza slovenského režiséra. Ten sa viac ako na príbeh sústredil na prostredie a tzv estetiku škaredosti. Možno je to trochu škoda, hlavná postava totiž takmer nič nepovie a stále iba niekam "blbo" pozerá. Ale áno, submisívni, citliví ľudia to majú v živote ťažšie, na druhú stranu každá negatívna životná skúsenosť nás všetkých dostáva niekam ďalej, i keď to ďalej znamená vytriezvenie. (19.06.2016)