Modlitby za Bobbyho

Ještě než jsem ho pustil, věděl jsem, že hodnocení bude složité. A výsledkem je hodnocení teprve 4 dny po shlédnutí. 1* za první třetinu filmu. Zbytek je zcela zavádějící, tedy odpad. Podle Bible to JE zvrácenost. Ani mnozí alkoholici si nemohou pomoct, což ale neznamená, že je v tom mám podporovat. Myslím, že se cítí zhruba stejně - třeba chtějí, ale nemohou ven... Zásadní věc ale je rozhodnout se. Tato matka, aby se nezbláznila z myšlenky, že Bobby s ní nebude v nebi udělala kompromis se světem. Nemám nic proti těmto lidem. Jen stejně jako alkoholici potřebují pomoc... (jó, film jsem viděl a pochopil, přesto si za tím stojím - sám řekl že se rozhodl. Věděl že špatně, ale rozhodl se.) (22.09.2012)

Krutý film o zaslepenosti vírou a o tom, jak některé věci nejde vzít zpátky, u něhož se pláče. „Recenzovat takovýhle film je jako hodnotit pyramidy. Jsou krásné? Jsou vydařené? Jde přece hlavně o to, že jsou,“ jsou slova Tomáše Baldýnského (o jiném filmu), která nicméně přesně vystihují podstatu filmové (resp. televizní) adaptace knihy od Leroye Aaronse s výmluvným názvem Prayers for Bobby: A Mother's Coming to Terms with the Suicide of Her Gay Son (vyd. 1996), která popisuje skutečné události roku 1983. Příběh je to tak dechberoucí a téma natolik zásadní, že nípat se v několika málo nedostatcích filmu (rušivé reklamní fade-outy či oproti předloze poněkud okleštěný – a někdy tedy nutně nedovysvětlený – příběh) se mi nechce. Film naštěstí mnoho důvodů k nípání nedává. Režisér i scénáristka, ač oba se zkušenostmi ze spíše akčních, resp. romanticko-komediálních žánrů (s nimiž Prayers for Bobby, bůh chraň, nic společného nemá), se s tématem poprali více než dobře a v boji proti hollywoodským mlýnům rozhodně obstáli. K tomu zásadně přispěly famózní výkony všech zúčastněných, které někdy až polodokumentární styl kamery rozhodně snesly (viz Sigourney Weaver, nominovaná za svůj výkon v roli paranoidní bigotní katoličky, jinak Bobbyho matky, na cenu Emmy – ceny budou vyhlášeny v září 2009). Bylo by samozřejmě lepší, kdyby k úmrtí mladých lidí kvůli jejich sexualitě nikdy nedošlo (snad ještě více než sebevražda Bobbyho Griffina zacloumala veřejností brutální vražda Matthew Sheparda v roce 1998 – viz The Matthew Sheppard Story /2002, r. Roger Spottiswoode/ nebo příběh transexuála Teeny Brendon – viz Boys Don't Cry /1999, r. Kimberly Peirce/), nicméně co se stalo, nejde odestát. A před těmi, kdo o tom budou točit filmy, a navíc dobře, vždycky smeknu. (16.08.2009)

Brutalne nadhodnoteny snimok,ktory si absolutne nezasluzi 83%,ani len vo sne,najvacsim sklamanim su herecke vykony,hlavne Sigourney Weaver totalne odflakla svoju rolu,nezvladla ju,zahrala ju chladnejsie ako psi cumak a pri tak skusenej herecke je to smutny pohlad,prva polovica filmu bola fajn,no v druhej to bolo len o nabozenstve a dristoch,ktore sa nedali pocuvat a ak je toto natocene podla skutocnych udalosti,tak Bobbyho matka bola...ano,dal som tri bodky,lebo by som bol vulgarny,jednu hviezdu davam za herca Ryana Kelleyho,ktory ako jediny bol presvedcivy,zostatok stoji za ho*no...:-) (06.01.2022)

Jak snadno se hlava nehlava bojuje se světem za štěstí nejbližších či za svoje vlastní... Ale největší a nejtěžší boj se vždycky odehrává na vlastním bitevním poli- v boji sama se sebou. Tak výborná Sigurney, celoživotní to bojovnice tělem i duší, nejdříve bojovala za rodinu, za pověst, za syna, až se skrze obrovský smutek a zmatek mohla utkat sama se sebou, aby se poté opět pustila do dalšího boje, tentorkát za pochopení a práva pro homosexuály. Krásně vylíčená psychologie postav, ačkoli možná někdo namítne, že jsou to klišé. Já si o klišé v podobných filmech o lásce a vztazích a celkově o životě myslím, že prakticky všechno, co prožíváme, se dá nazvat klišé a nemá smysl si na to nějak dvakrát stěžovat, má-li film být ze života. Je to ke konci dojemný, což mi nevadí, protože to má jakýsi smysl (a už dlouho jsem u filmu neslzela, tak to projednou vydržím :)) (05.01.2014)

Měla jsem ze Sigourney Weaver jako z Bobbyho matky velmi rozporuplné pocity, které dokonce přerostly ve velkou nenávist. Nedokážu pochopit, jak si mohla myslet, že homosexualita je nemoc, která se musí vyléčit. Bohužel je mezi námi plno takových lidí, kteří si myslí, že jde o nemoc. Většina z nás se tváří jako hodně tolerantní lidé, ale jen do chvíle, než se něco podobného stane v našem blízkém okolí nebo v rodině. Pak může nastat peklo, které semele všechny "zúčastněné". Bobbyho matka byla totálně pohlcena svou fanatickou vírou, která ji dokonale zatemnila mozek. Pak ale přišel zlom, který donutil konečně otevřít oči. Musím říct, že po dlouhé době jsem viděla film, který pořádně zatřásl mými emocemi. (28.04.2011)