Kawasakiho růže

Určite zaslúžene jeden z naj českých filmov roku 2009. Trošku pomalší rozbeh v úvode, ale ak dáte filmu 20-30 min. , tak sa možno zahryznete rovnako ako ja. Film obsahuje minimálne tri veľmi silné scény, v ktorých vždy dominuje iný herec či herečka. Tešil som sa na L. Chudíka, ktorý svoje kvality potvrdil a jeho chladný, "eštebácky" pohľad i rozhovor bol naozaj jednym z vrcholov filmu. Nehovoriac o tom, že ma prekvapila jeho dobrá čeština - no to musia posúdiť češi. D. Kolářová ma absolútne dostala svojim nervovým výlevom pri scéne obhajoby svojho muža. To bol herecký koncert najvyšších ba až oscarových kvalít. Ďalší slovenský zástupca M. Huba je často obsadzovaný v českých filmoch a veru právom. Dobrá čeština, charizma, výborný herec, no čo viac dodať. Záverečná scéna prevzatia ocenenia a následný monológ je spomínanou treťou silnou scénou a určiť z nich tú najlepšiu sa asi nedá. Hřebejk opäť potvrdil svoje kvality a češi opäť zabodovali. Aspoň u mňa. 80%. (03.02.2011)

Upřímně musím říct, že jsem pomalu začal Hřebejka odepisovat. Ostatně od Musíme si pomáhat nenatočil nic, co bych já ohodnotil plným počtem. Ale pak jsem si pustil Kawasakiho růži a oněměl jsem… Tohle je bez nadsázky geniální film. Hřebejk se opět vrací na vrchol s palčivým tématem, které i dnes, po více než 20 letech, nechává málokoho, kdo v té době tenkrát žil, chladným. Kawasakiho růže je hereckým koncerte Daniely Kolářové (její scéna obhajoby manžela… mít klobouk, tak hluboce smeknu) a Martina Huby. Jeho postava doktora, který dostává vyznamenání, ale zároveň se přijde na to, že i on, bojovník proti režimu, pomáhal StB, je dokonale propracovaná. Stejně jako celý film. Nejvíce se mi líbilo, jak snímek staví do stejné roviny dvě otázky, které zde až nepříjemně souvisí. "Dokážeme se vyrovnat se svou minulostí?" a "Dokážeme se vyrovnat hlavně sami se sebou?" Pane Hřebejku, ještě jednou se vám omlouvám a tleskám. Do oscarového klání je tento snímek poslán právem, snad členové akademie ocení vaší snahu… (11.10.2010)

Pravda anebo lež? Vina anebo nevina? Kdo se v tom má vyznat a nakonec je stejně jedno, kterou variantu si vyberete. Režisér vám stejně žádný prostor na rozmyšlenou nedá. Mistr Hřebejk točí poslední dobou prapodivné filmy z nichž se nepříjemně vytrácí jakýkoliv divácký prožitek. Ten je jen a pouze přetransformován do sterilního celku s nijakým vyzněním. Film už pár minut po svém začátku je divně koncipovaný a dost nepřehledně podávaný. Z hereckého hlediska je tohle drama odvedeno dobře, ale víc jak jednou se stejně na tenhle film nedá podívat. Dlouho jsem neviděl, aby drama s takovým potenciálem bylo tak neživotně podané. Každá scéna zde trvá déle než je záhodno. Hřebejk postupně ignoruje filmové prostředky a převažují sáhodlouhé dialogy. Není divu, že po statických dialogových scénách se toho ke mně moc nedostalo. Div, že jsem to dokoukal. A nepřišla ani žádná katarze se závěrem. Jen velký pocit nedobrého přístupu k velmi ožehavé látce. Ke mně dolehla jen vzdálená ozvěna filmů na podobné téma, které si možná nezískaly takovou pozornost jako tenhle, ale byly divácky natočené. O tomle to spolehlivě neplatí. Mé hodnocení: 40% (15.03.2013)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Pravděpodobně nejupřímnější český film za několik let. Pod pozlátkovým obrazem, blyštícím se téměř bezchybnou stylistickou režií se ukrývá tolik dechberoucích dialogů a monologů, že jsem téměř nestačil popadat dech. Jestli se Hřebejkovi něco povedlo na výbornou, tak je to přirozená realističnost všech postav. Ty v sobě mají nejen mnoho "dobrého", ale i naturalisticky "zlého", a žádná bytost na plátně zde není černobílá. Naopak, takovou paletu barev jsem na evropské poměry doposud nezažil. Výborná selekce herců. Scéna matky s dcerou v lesíku byla hodně silná, zapamatováníhodný je také hořkosladký konec. Drama jako vyšité (od režiséra převážně komedií to byl odvážný krok), na jaké nezapomenu, a jež doprovází onen zvláštní pocit, že i když je nadprůměrné kvality, do nebes jej vynášet nebudu. Líbilo moc, ale něco chybí. Napodruhé snad zjistím, co. (16.01.2010)