Kawasakiho růže

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. (20.03.2010)

Zdá se mi, že se tu komentáře dělí na hřebejkovce a antihřebejkovce. Zcela záměrně jsem s komentářem čekala. Dnes jsem Kawasakiho růži viděla potřetí a opět se mi líbila. Nevadil mi příběh jako postupné rozkrývání formou koláře. Je to překvapivé, jak tomu elegantnímu Hubovi sedí kontraverzní role. A nehrál jich v poslední době zrovna málo. Právě jeho figura mi asi utkvěla nejvíc. Neméně zajímavá je postava estébáka ztvárněná Ladislavem Chudíkem. Opravdu mi naskočila husí kůže. (17.11.2016)

Silný a suverénně natočený film, který několikrát zavrávorá, když se do něj Jarchovsky snaží nasadit slovní vtípky. P.S: Po 3 sezónách v pekle opět vynikající výkon Martina Huby, ale upřímně doufám, že v příštím filmu přehodí charakterovou výhybku, protože jestli s těmi citlivými postavami hodlá zajít ještě dál, tak se nejspíš samou melancholií rozpustí. (12.01.2010)

[FNŘ 2010] V rámci Hřebejkovy tvorby možná lepší průměr, ale jinak je Kawasakiho růže strašný film s neskutečně křečovitým příběhem, na kterém lze neustále nacházet nové a nové chyby. Líbí se mi jeho tematika, problém spolupráce s STB je aktuální, a byl bych rád, kdyby se na zpracování tohoto motivu podílel někdo skutečně talentovaný, ale to není případ Jarchovského Kawasakiho růže. To, jak je příběh vystavěný, to je prostě scenáristická impotence. A nemluvím jen o prvních 30 minutách (!), které v ději nemají žádné místo. (07.08.2010)

Po dlouhých dvaceti letech konečně přichází doba, kdy se česká kinematografie chce vyjadřovat ke kostlivcům ve skříni naší moderní historie. Jestli je to první vlaštovka k obdobné sebereflexi celé společnosti, to se ještě uvidí, každopádně Jan Hřebejk prošlapává cestu tak záslužnou, že o ní nelze psát než v superlativech. Zdatný (ale poslední dobou skoro rutinní) režisér konečně zaexperimentoval a utlumil protentokrát své obvyklé mixování tragického a komického, Kawasakiho růže je vystavěna ortodoxně v dramatické rovině a má sílu (především svým nezvykle silným námětem) a rozměr tragédie. Narozdíl od Špačkových tematicky téměř analogických Pout Hřebejk s Jarchovským neinscenují obraz Zla s perverzním nádechem, ale spíše zkoumají mravní rozměr manipulace s lidmi a nastolují tázání se po rozměrech viny. Jestli je celý film plynutím a národním sebezpytováním, pak z pointy mrazí a hořkne v ústech - je strašné vědět, že nelze spoléhat na boží mlýny, Zlo vyhrálo... Asi nejpalčivější téma střídání dekád konce 80. let minulého století se dostává na přetřes až po dlouhých dvaceti letech, čekalo se asi na novou generaci diváků. Absolutorium zaslouží především scénář Petra Jarchovského, ne nadarmo byl oceněn Cenou Sazky při udílení českých lvů. Taková látka nepřichází každý den a na scénáři je vidět, že měla čas uzrát. Hřebejk si drží svůj vysoký řemeslný i umělecký standard, po formální stránce film sice ničím vysloveně nepřekvapí, je to ovšem stále především výborně odvedené řemeslo, Hřebejkův stálý tým šlape. Jinou kapitolou jsou ovšem herecké výkony, a to zvláště mimořádná role a skutečný herecký koncert Ladislava Chudíka, to on je vlastně hlavní postavou celého příběhu a filmu. Ta hra mimických svalů, práce s gesty a soustředění se na pohyby prstů v téměř statických polocelcích při interview s bývalým důstojníkem StB, to bylo silné kafe. Také Martin Huba hraje mistrný part, jeho ex-disident je uvěřitelný a velmi plastický. Kawasakiho růže je skutečně velmi cenný snímek, který se dotýká těch nejchoulostivějších míst naší národní identity. A i když je jeho zkoumání bolestivé, je potřeba otevírat tuto Pandořinu skříňku častěji, aby se běsy v ní ukryté rozplynuli v každodennosti... Podobné filmy: Životy těch druhých, Pouta (23.05.2010)