Polytechnika

Dosti hutné, silné téma. Bylo mi během sledování těžko. Přijde mi, že mohlo být téma vyváženo nějakým polehčujícím motivem. Nějakou světlou nadějí, aby to bylo dílo univerzálního charakteru a poselství. Proto hodnotím průměrně. Zfilmované jako dokument to bylo kvalitně, jen tomu chyběla křehká pocta duším, kterým byl film věnován. Třeba barevný závěr v podobě letících motýlů, ptáků. Letadlo plachtící skrze mraky. Něco takového (ve spojistosti s ženami, studentkami inženýrství, oběťmi antifeministického fanatika). (18.08.2017)

Kdo by byl řekl, že se takové věci budou dít i v mírumilovné Kanadě? O pár set kilometrů jižněji je to sice tradice, ale na severu se lidi jen tak nestřílí. Nejenom, že to bylo skvěle natočené, ale Villeneuve především dokázal charaktery představit tak, že jim člověk fandil, což se mi věru často nestává. Akorát to nemělo moc svižné tempo. 80% (31.05.2017)

Villeneuveove bezútešné zobrazenie zimného Montrealu mi pripomenulo každoročný depresívny vianočný výlet do Nových Zámkov. Všade zamračené, rad kockatých barákov, niekedy aj pod snehom, proste depka jak vyšitá. Autorským zámerom bolo udalosť zachytiť čo najviac nadčasovo, rozhodne tu nejde o nejaký osemdesiatkový fetiš, ktorého si v súčasnosti užívame až-až. Zaujímavý koncept rozprávania, kedy sa predáva štafeta hlavnej postavy medzi troch aktérov (medzi nimi aj vrah) dáva spomenúť na Van Santovho Slona, ktorý sa mi páčil ešte o chlp viac. Pričom je ale jasné, že tou hlavnou postavou číslo jedna je študentka. Ale aj tak hodnotím na základe toho, ako ma Polytechnique emocionálne zruinoval a aj na jeho štruktúre vidím, prečo to nedokázala napríklad monotónna Utoya. (29.10.2018)

Povedenější než Villeneuveovo hollywoodské Zmizení. U Polytechniky měl ještě volnou ruku a film je upřímnější, i když stále dost odosobněný, jako kdyby se režisér bál k hrdinům více přiblížit. Zajímavý byl pohled dvou uvěřitelných postav, které se octly jako oběti ve školním masakru, ale tyto postavy jsou načrtnuty stručně, takže k nim nelze nijak přilnout. Film je natočený černobíle. Působí syrově, ale stále se jaksi drží zpátky. V závěru tvůrce sáhla po vděčné pointě v koloběhu života, kdy se hrdinka rozhodne smrt spolužáků vynahradit novým životem. Nevím, jestli byla tato část smyšlená, ale po průhlednějším a bezpečnějším řešení režisér sáhnout nemohl. (27.10.2013)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)