Stalingrad

Pre divákov naučených na vojnové sovietske filmy je to rozhodne zaujímavý pohľad na boje o Stalingrad zo strany Nemcov. Zamerané na osudy vojakov a ich snahu o prežitie. Aj vo vykúrenej izbe mi bola zima pri sledovaní tohoto filmu. No a pohľad na vojaka, čo mu práve granát odtrhol obidve nohy ... brrrr. Odporúčam milovníkom vojnových filmov. (21.09.2017)

Až na to, že film o Stalingradu a samotné bitvě vlastně vůbec není a popisuje spíše útrapy jedné německé jednotky ve válce, která jim už pomalu začíná lézt krkem, je to zajímavá podívaná. Na filmu je trochu znát nižší rozpočet a párkrát jsem nepřehlédnul přímo technické chyby a herecké lapsy, ale protože se mi to téma líbilo, tak jsem na to kašlal. Kdybych ten film pouštěl někde na střední nebo vysoké škole studentům a měl s nimi posléze diskutovat o tom co viděli, asi bychom se nevyhnuli hodně kontroverzním otázkám. Ve filmu jsem nezaslechl ani jednou slovo žid, propagandistické slogany byly oproti skutečnosti jen velmi mírné a vojáci (ne že bych tomu nevěřil) byli v určitých chvílích až příliš násilně zobrazováni jako lidé s dobrým srdcem, tak jednoduché to nebylo, zda-li to nebyo dosti naopak. Špatně se tomu přizpůsobuje. Za vidění Stalingrad rozhodně stojí a vyplatí se dát mu přednost před někdy fakt stupidními vysokorozpočtovými pitomostmi. (17.02.2008)

Jeden z nejlepších válečných filmů, co jsem kdy viděl. Nevím čím to je, ale zdá se mi, že nejlepší válečné filmy točí přeci jen Němci. Přesvědčili mě o tom v Pádu Třetí říše (který považuju za možná vůbec nejlepší válečný film) a teď to jen potvrdili. Joseph Vilsmaier jasně ukázal, že k natočení dobrého válečného filmu nepotřebuje monstrózní rozpočet nebo tuny digitálních triků (narážím na Nepřítele před branami). Po technické stránce zkrátka všechno funguje na jedničku. Herecky je to taky parádní, ale nejlepší je vskutku režie. Čím víc se blížil konec, tím více jsem dostával pocit, že jsem na potápějícím se Titanicu a když jsem si šel po filmu lehnout, tak jsem se ještě v posteli klepal zimou. Toť jen ukázka toho, jak moc na mě film zapůsobil. Jedna věc mě zde však totálně nasrala. A tou není nic jiného, než ořízlý obraz na českém DVD. Děkuji vám páni distributoři. (15.03.2010)

Němci to mají těžký, přesvědčit diváka, že i oni trpěli, že i oni byli obětí ideologie se jim nikdy nepovedlo, a nepovede. Já nikdy u těchto bitev v německém pojetí nevim, co mám cítit, respektive cítim všecko, jen né soucit a jakési to klasické fandění, aby voják svého nepřítele rozmašíroval až na kostní dřeň. Tohle je právě tokový snímek, relativně dobře natočený, po německu klasicky debilně napsaný a mojí osobu zanechal nepřekvapivě lhostejnou k osudu Němců. Je mi jasný, že oním jediným úhlem pohledu nelze pohlížet na jakýkoli konflikt v dějinách lidstva, ale ubraňte se tomu, když víte, co tomu předcházelo, co se dělo potom a zároveň a to vše za doprovodu hafa shlédnutých dokumentů, a filmů typu Jdi a dívej se, které vám dotvoří onu germánskou nadrasu i po obrazové stránce. Těžko pak přát těm bojovníkům, kteří trpěli, byli obětí iracionality vycházející z úst hitlerových a dle toho tak i jednali, něco jiného než smrt. Je mi líto, že je mi to tak jedno. (25.12.2011)

Vilsmaier přespříliš odkazuje na myšlenku Remarqua (Na západní frontě klid) a mě to nevyhovuje. A to nejen díky tomu, že v každém případě se jedná o jiný světový konflikt. V první řadě mi vadí vykalkulovaná a v podstatě pouze kladná postava německého důstojníka von Witzlanda, rozumím pokusu poukázat na to, že ne všichni Němci byli nepřemýšlivé vraždící bestie, ale tím, že se z důstojníka udělá pouze klaďas si mé sympatie nezíská (mám rád komplikovanou psychologii postav). - Za další. I v prakticky pouze mužských filmech mám rád ženské postavy, obvykle jsou pro děj nějakým způsobem přínosné, což ovšem nemůžu říci zde o Irině (Hana Vávrová), která v každé scéně v níž se objevila působila jako pěst na oko. - Ovšem nejzásadnějším mínusem, který já ve filmu spatřuji je to, že pokud se Vilsmaier chtěl zaměřit především na psychologii postav a jejich protiválečné smýšlení, pocity a pohnutky, proč si nevybral jakoukoliv menší bitvu (nepochybuji, že by byla méně krutá, krvavá a zbytečná), ale proč rovnou sáhl po jedné z nejzásadnějších a největších bitev novodobé vojenské éry - Bitvu o Stalingrad ve které zahynulo přes dva miliony osob. Když o hrůznosti samotného konfliktu se něco málo dozvíme pouze díky počátečnímu a závěrečnému titulku. Ve filmu jako takovém vidíme pouze jednu tankovou bitvu o pěti šesti tancích proti pár zbídačeným pěšákům a jedno dobývání strategicky důležitého továrního komplexu. - Když k tomu navíc připočtu, že ani technická stránka není kdovíjak působivá na to, že se točilo v devadesátých letech a mnoho i o dvacet let starších snímků je mnohem promakanějších. - Někdo tu píše o tom, že film je působivější od amerických bratříčků v tom, že se soustředí na strach vojáků (voják se při bitvě strachy posere), rozklad morálky či nepatetické umírání (dělem rozpůlený voják). To vše je sice hezké, ale spíš můžu pochválit Vilsmaiera za to, že přečetl Remarquovo dílo a tyto scény aplikoval do svého filmu. - Vlastně se mi toho nelíbilo mnohem víc, počínaje mnohdy příšernými dialogy a konče nepříliš zvládnutým režijním vedením. - A závěrem. Jen kvůli tomu, že se na filmu podíleli také čeští tvůrci v čele s Karlem Heřmánkem nadhodnocovat nebudu. - 65% (08.12.2012)