Život po životě

Nesdílím zdejší vlažné přijetí. Čirou náhodou jsem se kompletně odpoutal od pozitivního očekávání, když jsem si při spouštění v pořadníku už zahnívajícího filmu s průměrným hodnocením ani nevzpomněl, že je z dílny Clinta Eastwooda. Jsem lucky bastard, protože takto jsem byl mile překvapen námětem, obsazením i starostlivostí o detaily. Evidentně velká očekávání zaslepují mozek. Jedná se o docela ponurý, ale plně mysteriózní film o životě po smrti a daru komunikace se zesnulými. Ona smrt a smutek z ní plynoucí hraje v tomto filmu na nejhlasitější strunu, neoznačoval bych ale tento snímek citovou vydíračkou, takže já jsem velmi spokojený, i když přiznávám, že jsme od Eastwooda zvyklí na lepší trháky. Doporučuju si o filmu nic nezjišťovat a odpoutat se od zvučných jmen, dostane se vám milého překvapení stejně jako mně. 85% (19.11.2013)

Nejslabší Eastwood, kterého jsem viděla. Zřejmě je to dáno absencí charismatu u Matta Damona, kdyby místo něj převzal hlavní roli v tomto částečně mozaikovém filmu někdo výraznější a méně unylý, asi by to bylo opět na stoprocentní zážitek. Eastwood si klade zajímavé otázky o životě i o smrti. A dodávám, že si je klade i zajímavým způsobem. (31.01.2012)

I průměrný Clint Eastwood je stále nadprůměrnou záležitostí. S tímhle banálním cejchem jsem k poslednímu snímku téhle legendy přistupoval a nebral v potaz negativní ohlasy. A udělal dobře. Eastwoodova nová výzva nastolí tři situace, které diváka zajímají a ten chce vědět víc. Francouzská novinářka, americký psychotronik a londýnský chlapec se v tomhle mysteriózním dramatu nakonec samozřejmě protnou, žádné terno to sice není, přesto tahle poměrně jednoduchá zápletka s dokonalým zpracováním obstojí. Hlavně díky hercům a opět pomalu vyprávějícímu a tak trochu bilancujícímu melancholikovi Eastwoodovi jsem Hereafter dokázal akceptovat.. (06.10.2011)

Režijní filmografie Clinta Eastwooda je poměrně různorodá, povětšinou však množství jeho filmů spojuje důraz na silné drama. Osobní drama. S Životem po životě se Eastwood snad poprvé dotýká nadpřirozena, zde konkrétně, jak název napovídá, samotného posmrtného života. Těžko odhadovat, nakolik se pro více jak osmdesátiletého tvůrce jedná o osobní dílo, faktem však zůstává, že k tématu smrti přistupuje jako smířlivý, klidný člověk, a zbytečně to nepřehání v momentech, kdy by někteří tvůrci tzv. tlačili na pilu a ždímali z diváků slzy. Kdepak, Eastwoodova optika je příjemně střízlivá, z každé scény je cítit soustředěnost a rozvaha a nebýt toho minima záblesků z onoho světa (efektní, nikoliv však kýčovité vyobrazení – za to určitě pochvala; jen ty zvukové efekty nemusely být toliko „agresivní“), bylo by ono nadpřirozeno pouze tušené…a na „vypravěče“ by mohlo být nahlíženo i jako na skeptika. _____ Život po životě sleduje tři příběhové linie, přičemž jedna z nich je velmi zajímavá (psychotronik Matt Damon), druhá už o něco méně (novinářka s posmrtnou zkušeností v podání Cecile De France) a ta třetí (chlapec, kterému zahyne dvojče) je už více méně do počtu a v pozdějších fázích vyprávění slouží spíše jako berlička. Ve výsledku první linie nedostává tolik prostoru, kolik by si zasloužila, existence té druhé je ve finále zcela ospravedlněna a třetí linie „dojede do cíle“ na volnoběh. Na jednu stranu je scénář tedy poněkud nedopečený, na tu druhou zase příjemně přízemní a civilní. Body k dobru film získává i za to, že ačkoliv pojednává a třech paralelních osudech, nikdy nesklouzne k jejich kontraproduktivnímu proplétání a falešné hře na osudovost, na čemž ztroskotalo množství tvůrců ve snaze napodobit Innarituovy filmy (např. nepovedené bláboly Powder Blue a To, co dýchám). Linie se o sebe začnou otírat až v samém závěru, a když se tak konečně stane, nepůsobí to moc vykonstruovaně (je to zcela předvídatelné, ale stále poměrně logické)._____ Film stojí především na režijním vedení Clinta Eastwooda, který už zbytečně nehledá nové narativní cesty a stylové postupy, neboť to, co mu je vlastní, již dokonale ovládá a je to zcela funkční (viz zdánlivě nic neříkající scény z kurzu vaření) . Důkazem budiž snad všechny filmy, které natočil od Tajemné řeky (a to včetně). Herci v čele se soustředěným a velmi klidným Damonem jsou taktéž vynikající a právě oni spolu s Eastwoodem dokážou podržet film i ve chvílích, kdy měl pan scénárista slabší chvilku. Život po životě sice nedosahuje dokonalosti Gran Torina, Invictus nebo Výměny, ale i tak se jedná o zdařilý film (některé kritiky jsou zde celkem přehnané)…v konečném důsledku možná snad i nejromantičtější Eastwoodův film za poslední dobu. P.S.: To tsunami v úvodu je fakt parádní. (09.03.2011)

Clintovi evidentně vysoké pracovní nasazení posledních let příliš nesvědčí. Po fenomenálním Gran Torinu a Výměně přišel průměrný Invictus a teď dokonce ryzí fail Hereafter. Původně se lákalo na mysteriózní thriller ve stylu Šestého smyslu - to samozřejmě vůbec není pravda, v ideálním případě (kdyby se povedl) by Hereafter byl sentimentálním zamyšlením o žviotě a smrti. To by ale nesměl být tak strašně napsaný - když má divák uvěřit v osudovost popisovaných událostí, nesmí ony události ve skutečnosti působit jako kurevsky vykonstruované náhody. I herci jsou slabí, ale vzhledem k tomu, jak jalové dialogy musí v různých wtf scénách pronášet, se není čemu divit. Trochu se ctí z toho vychází jedině Damon. V některých okamžicích je sice cítit potenciál dané látky, ale celek ze mě nevydoloval jedinou silnější emoci. Ten film je chladnej jak psí čumák, ačkoli by strašně chtěl být niterný a citlivý. I po zklamaných ohlasech jsem věřil ve slušnou podívanou, jsem velmi nepříjemně překvapen, jak slabý snímek se z toho nakonec vyklubal. PS: Tsunami sice pěkná, ale ve své podstatě úplně zbytečná. (03.03.2011)