Jmenuji se Oliver Tate

Film mi částečně připomněl 500 dní se Summer. Je zde zajímavá struktura vyprávění, spousta stylistických propriet (červené a modré zatmívačky, westernové detaily, zpomalovačky) a taky má skvělý hudební doprovod (tentokrát Alex Turner). Velmi nostalgický film se Super 8, knihami, filmy a vůbec je to celé takové ušpiněné indie s holkou v červeném kabátu. Pro mě jedno z největších překvapení Berlinale 2011. Film pro hipstery a tumblr generation. (18.04.2011)

Má očekávání byla veliká, ale Richard Ayoade je s přehledem dokázal předčit. Usměvé drama-komiedie o dospívajícím teenegerovi, které vás dovede k zamyšlení, jestli i my prožívánme stejné problémy jako Oliver. Líbila se mi nápaditost filmu, ALE hlavní postavy jsou zkrátka divné, člověk neví, co si má myslet. Nevíme, jaký je opravdový život Olivera, jelikož on sám se považuje za oblíbeného, avšak ve skutečnosti nemá opravdového přítele. I tak mě film zaujal a líbil se mi. Má svoje zvláštní kouzlo. (06.09.2011)

Hudba: Andrew Hewitt úvod a první část (film je rozdělen na dva party) je skvělý a mé fanouškovské srdce zaplesalo, když po dlouhé době opět vidělo film, který civilním a vtipným způsobem řeší školní lásku a outsidera, který "tichým hlasem" provází filmem (film podobného ražení jsem dlouho neviděl a trochu se mi po něm stýskalo). Když se film dostane do druhé části, kdy řeší problémy rodičů, bohužel se dostává do mírné křeče a už není tak lehký jako v předešlých scénách. I přesto- příjemný zážitek. (08.06.2011)

Richard Ayoade na ploše hodiny a půl servíruje příběh dospívajícího mladíka, do jehož celkem nudného a nevýrazného života zasáhne vztah s nevyzpytatelnou spolužačkou Jordanou a rozpadající manželství jeho rodičů. Drama Jmenuji se Oliver Tate je do značné míry originální ale také divnou sondou do mysli mladého muže v krajní fázi jeho dospívání, která jen dokazuje, že i stokrát viděné může stále připadat jako nové. (07.08.2011)

Zlo v rouše beránčím. Film sice okatě ironizuje a přímo komentuje klišé romantických komedií, ale zároveň je beze zbytku naplňuje. Vysmívat se lůzrovství a vzápětí se nad ním dojmout prostě nelze. V (500) Days of Summer (zde zjevná inspirace, ovšem dost samoúčelná) sice Tom taky získává svoji snovou manic pixie girl prostě jen tak jako dar z nebes, ale pak se alespoň ta jeho zkušenost s ní ve formě ročního období uzavírá do nějakého symbolického poučení a přichází podzim, kdy už je hrdina zase o něco dospělejší a vyzrálejší. Dalo by se říct, že určitým poselstvím (500) DoS je "Pobláznit se do jedný holky nemá smysl, protože tam venku jich je celá řada dalších a možná lepších, ale každej si tím musí projít a je to tak ok." Ale tady... tady se prostě na závěr ponoříme zpátky do toho zoufaleckého bahna, kde přepjatá milostná psaní přemluví holku k prvnímu sexu (ale je to přece vtipný!) a veřejná demonstrace sebevražedných tendencí ji přiměje vrátit se a zůstat (ale je to hrozně sladký a dojemný!). K tomu parodování toho typicky trierovského dělení narativu na kapitoly (prý to má být odkaz na francouzskou novou vlnu; i tak je to ale pouze vyprázdněná citace bez významu nebo úlohy ve vyprávění), Nietzsche a Panna Orleánská, ale proboha proč...? Z romantické indie komedie se definitivně stává zrůdný midcult. (08.06.2011)