Melancholie

Lars von Trier po komedii, muzikálu a hororu ničí další žánr a já mu to žeru i s navijákem. Nejlepší film první poloviny roku 2011 a ryze pocitová záležitost. O konci dobrých věcí (ne nutně světa), o zbytečných nadějích, o vztazích. Při sledování zaujal především vývoj dvou hlavních postav. Přestože lze film určitě brát jen jako báseň o konci světa, pár momentů (jamka číslo 19; mostek, který nejde lehce přejet; vesmírná tělesa se chovají, jako kdyby neznala základoškolskou fyziku) otevírá i pole nejrůznějších interpretací. Lars von Trier je holt jednička na mém seznamu oblíbených nacistů. To bychom měli koment a teď krátké spoilerové interpretační zamyšlení: V první části filmu je zmíněno, že Johnovo golfové hřiště má 18 jamek. V druhé části snímku vidíme postavy (Claire se synem) u jamky číslo 19. Z toho plyne, že minimálně jedna z částí filmu není reálná, anebo má reálné základy, ale stala se jinak, než máme možnost vidět. Klíč je v tom, že v první části je v rozhovoru dán důraz na to, že hřiště má 18 jamek. To je totiž nesmysl. Osmnáctijamkové hřiště je standard, proč by tedy postavy na počet jamek výslovně upozorňovaly? Upozorňovaly by na to tehdy, kdy by Johnovo hřiště mělo nestandardní počet jamek. Máme tedy důvod domnívat se, že první část filmu se stala jinak, než vidíme - vidíme ji upravenou z pohledu Justine (po níž se kapitola jmenuje), která si tváří v tvář zániku světa transformuje apokalypsu do pouhé nepodařené svatby ve světě, kde je planeta Melancholia pouze tečkou na obloze, která připomíná, že ať se děje cokoli, vždy může být hůř (ať už je ta svatba vzpomínkou, či fikcí). Svět první části filmu je chtěným světem bez té poslední devatenácté jamky / bez konečného a neřešitelného problému. Takže přestože jsem z Melancholie měl přímo po sledování docela nepříjemný pocit, s krátkým odstupem si z ní vezmu cynickou, ale ve své podstatě pozitivní výzvu: Nestresujte se pozemskými starostmi, až začne dělat problémy kosmos, bude hůř. A ono je v podstatě jedno, jak to Lars myslel. Kdo bude chtít, ten si v tom filmu pro sebe něco najde, kdo ne, ten jej lehce odstřelí. To je na postmoderně to krásné. PS: Docela dost Vizigótů průběžně odcházelo ze sálu, hohoho. (28.05.2011)

První polovina na svatební hostině byla téměř fascinující, herecky výborná psychologická sonda. Atmosféra se dala v některých okamžicích krájet a hodně to přípomínalo tu starou dobrou severskou kinematografii, akorát s hollywoodskými herci. Škoda, že druhá polovina už vyznívá malinko do ztracena. Po psychologické stránce Trier stále neselhává, ale tempo filmu se začíná čím dál více rozmělňovat a divákovi pomalu ale jistě začíná docházet, že to vlastně celé vede "odnikud nikam". Kdo má ale rád Triera a výborně napsané postavy, určitě nebude zklamán. Navíc, když se jedná o Trierův vizuálně nejnápaditější film. (31.10.2011)

Opus, který nelze popsat slovy ani zobrazit na obrazovém plátně. Melancholia je něco jako hypnotický obraz, který se před námi pohybuje - na začátku pohybu všechno dává smysl a i když víme jaký bude výsledek v polovině se obraz roztříští na malé kousky, které se snažíme dát opět dohromady - nesmírný rozsah. Během celého projektu se v nás otevírá spoustu hlubokých emocí a temných melancholií, které po skončení nejdou zavřít. Ve výsledku bude Melancholie divácky rozdělena jako Kubrickova ODYSSEA - myšlenková meditace během celého projektu. Temný most, 19. jamka, temná postava Justine, nebo audiovizuální orgasmus. Nejlepší scénou pro mě zůstává noc před půlnocí a závěrečný *******. (12.11.2013)

Místo Sutherlanda měl být obsazen Bruce Willis; teprve se spasitelem planety "asteroid my ass" by Trier hodil směrem k divákům ten správný ironický úšklebek a nadhled; na tuhle rovinu je Jack Bauer přeci jen malé pívo. No, ale vážně... Surrealistický "videoklip" na Wagnera, "formanovská" svatba a Trier v komorně emočním; a přesto vizuálně nejpůsobivějším; zániku světa. Hned v několika pasážích se skutečně daří navodit onu tolik specifickou atmosféru i pocity typické pro stavy melancholie, což se ve filmu vidí/prožije málokdy. (29.05.2011)

Tohle je jeden ze zániků planety, který jsem ve filmu někdy chtěl vidět. A je přesně tak působivý jak jsem si představoval. Lidská perspektiva dodává okolnostem na autenticitě a skromné charakterové osazenstvo druhé půle i určitou intimní atmosféru. Přitom první "svatební" část působí jako sarkastický pohled na různé charakterové vady, ale možná nás měla jednoduše uklidnit, že nikdo není bez chyby a možná, že si všichni zaslouží co dostanou. Výborné herecké obsazení, s podivnou, nicméně naprosto skvěle odtrženou Kirsten Dunst a perfektním Kieferem Sutherlandem, který si s chutí zahrál jedinou normální (dobře možná jen někoho s kým jsem se mohl ztotožnit) postavu, strhuje veškerou pozornost na sebe, ale jakmile se přiblíží Melancholia, smetává je z povrchu Země. Úžasná gradace. Země je zlo. (12.11.2011)