Melancholie

Stejně jako u Antikrista mám i u Melancholie rozporuplné pocity - opět snový úvod a parádní první polovina (tyhle rodinné dramata prostě můžu), naproti tomu ale dost zdlouhavý a ne tak zajímavý druhý part. Suma sumárum zase lepší průměr, který ale zase jen tak nejde dostat z hlavy. PS - Kirsten Dunst má fakt krásný prsa. 5.5/10 (29.09.2012)

Já to asi nějak nepochopil, nezvládl, nebyl ve správném rozpoložení, nebo tak. Ale jen mě to uondalo. (18.03.2013)

Pro mě osobně velká škoda,protože film překypuje velkým potenciálem,ale taky hluchýma místama a nudou.Beznaděj,kterou měl von Trier natočit mu vyšla asi tak na 50%.Vizuálně je to fakt skvělý,nápad s tou planetou,která je den ode dne blíže a s ní i veškerá zkáza na zemi mě dostal.Nedokážu si představit,kdyby někdy lidstvo čelilo takovému osudu. (26.06.2013)

Obrazově a zvukově skvělá filmařina. Hodně silný příběh, po jehož vstřebání si člověk váží všeho, co má. (12.08.2014)

spousta vynikajících herců vpasovaných do mixu trudomyslnosti,zhůvěřilé smyslnosti, schizofrenické vidění nadpozemského.Tak blbou scifi jsem dlouho neviděla.... (09.12.2018)

Melancholia má dramatický náboj umocněný excelentní hudební kompozicí, samotné dějiště působí ponuře a starobyle. Tuto atmosféru posilují podivné stavy Justine. Právě ona drží pomyslná vlákna okolostojících loutek a snaží sama sebe přesvědčit, že svatba ji udělala šťastnou. Trpí odtažitostí matky a milostnými úlety otce. Vůbec se nedivím, že svůj život zasvětila depresím. Její představitelka K. Dunst byla bravurní, ukázala nám všechny polohy melancholie, na jejím výkonu byl film postavený. Její sestra taky dobrá, ale upozaděná. K. Sutherland velmi výrazný, hrál výborně. Čekání na příchod Melancholie připomínalo očekávání apokalypsy, která sice přišla, ale jednoznačně nehrála prim. V popředí byla Justine a zase Justine. S jejím osudem bych si více pohrála a nořila se do jejího nitra. Koupala se s ní ve vaně, čůrala uprostřed golfového hřiště, lehala si nahá v lesním porostu a chovala se prostopášně. To byly silné momenty, umělecky na výbornou. Jak psychika dokáže být nevyzpytatelná a přesto velmi lidská. (07.06.2011)

Melancholia předkládá pohled na konec světa ze cela jiného konce, než jak jsme zvyklí od hollywoodských blockbusterů. Není však nakonec přesto sama jedním z nich? Sledování klasického scénáře blížící se katastrofy je upozaděno ve prospěch náhledu do katastrof ryze osobních. Po sledu snad až kýčovitých obrazů, které se nakonec dočkají svého pokřiveného naplnění, přichází part one, Justine, nabízející sondu do svatebního obřadu. Nezapře se v ní Trierova inspirace v hnutí Dogma 95, kdy planeta Melancholia zůstává nevinnou tečkou na obloze a divákovi je servírována expozice situace kritizující dnešní všeobecnou vyprázdněnost. Zatímco v ní je Justine labilní ženou, která nedokáže dosáhnout štěstí ani přes urputnou snahu okolí, v part two, Claire, se role obrací. Není jisté, kdy konečný střet se Zemí nastane, ba ani zda k němu vůbec dojde, a tak příchod smrti není o nic předvídatelnější než v běžném životě. Dies certus an, incertus quando. První, kdo se vzdá je Paul, představitel mužského prvku, prvními strachujícími se a zároveň smířenými jsou pak koně, zvířata. A tak se sestry snaží přijmou budoucnost každá po svém a až na dřeň se odhalují povrchní představy Claire. Ta v zoufalém úsilí o záchranu utíká na osmáctijamkovém hřišti k jamce devatenácté, za hranici lidských možností. Marně. Alespoň iluzorní záchranu nakonec přináší jen symbolický úkryt zbudovaný z větví. Melancholia je divácky přístupná, vizuálně vybroušená, herecky přesvědčivá a nadaná silou rezonovat ještě dlouho po zhlédnutí. (07.06.2011)

Mně to přišlo jako studie endogenní (1.část filmu) a exogenní (2. část filmu) deprese. Bez jakéhokoli dalšího sdělení nebo poselství. První polovina byla neuvěřitelně zdlouhavá a vyvolávala silný pocit marnosti, ale to ve mně vyvolávají obecně všechny svatby. Vzhledem k tomu, že my, ženské, máme trochu sklon k endogenním depresím, bylo mi téma celkem blízké, i druhá půlka -otázka, jak by člověk naložil s posledními dny planety, mne zužuje celý život. Ale kromě krásné vizuálně lákavé předehry ve mně film výrazné stopy nezanechal. (15.06.2011)

Nesouhlasil bych s tim, ze film je 'meditace na tema "jak by vypadala globalni katastrofa" a "muze byt zkaza esteticka?"' (Tetsuo). Osobne si myslim, ze film je daleko komplikovanejsi, slozitejsi - uz tim, ze se prakticky jedna o psychologicke drama. Uz jen nektere sceny s "nemocnou" Kirsten Dunst (mimochodem carodejnice) a jeji "naprosto normalni" sestrou Charlotte Gainsbourg jsou dosti sugestivni. Do ted zrejme nechapu souvislosti mezi prvni casti a druhou. Jedine co me napada je to, ze film neni tak uplne o nejake katastrofe, ta je pouze mementem, ktere se nad postavami vznasi. Film samotny je o zoufalstvi a smutku obsazenych ve vsech z nas, pouze se projevujicich v jinych situacich. Povrchne by se dalo rict: ti nenormalni nezvladaji normalni situace (svatba) a ti normalni nezvladaji nenormalni situace (pad melancholie). Problemem je ale urcit normalnost a nenormalnost jednotlivych jevu. Mozna prave po tomto se Trierova Melancholia pta. Ale uprimne: co ja vim? Je to kazdopadne tezko pochopitelny film, ktery divaka spise unavuje a obcas mu je az neprijemny (coz je u Triera zrejme zvykem). Opet spis vyvolava otazky, avsak i ty otazky jsou za zavojem otazky prvni a sice: "o cem tem film sakra byl?!?". (10.07.2011)

Od té doby, co se vykašlal (až na některé kamerové momenty) na Dogma a začal točit kýče, mě Trier baví. (13.07.2011)

Musím uznat, že Trierovi se zase podařilo mě překvapit. Jeho filmy obecně miluju, i když jsou leckdy těžko stravitelné. U Melancholia ale prvně váhám s pátou *. Melancholia je vizuálně naprosto úžasná. Lyrická složka funguje skvěle. Epická už ale tolik ne. První část, kde prim hraje Kirsten Dunst (kterou jsem bohužel nikdy moc nemusel) mi přišla hloupá. A nejsem si jistý, jestli momenty, kdy jsem vyprskl smíchy, byly vtipné záměrně. Naopak druhá část s Charlotte Gainsbourg byla pro mě osobně strhující a smutně trierovsky krásná. Takže tu pátou * nedám kvůli té nevyváženosti. Ale třeba po dalším shlédnutí změním názor... Překvapením filmu je pro mě i Kiefer Sutherland, který tu hrál parádně. (23.07.2011)

Jestli tohle je Trier, tak Triera už nikdy nechci vidět. Forma je možná propracovaná, ale obsah je pro mě bohužel naprosto prázdný a nezajímavý. Všichni se chovají jako psychicky narušení blázni a Trier je mezi nimi králem. Hořké zklamání. Za druhou polovinu si však přece jen dvě hvězdičky zaslouží. (05.10.2011)

Velmi patologicko-katastrofické. Klíčový spoiler: Kirsten Dunst je (konečně / zase) ukázala. _____ P.S. u Melancholie jsem se velmi často "lehce nuďákoval". Ale ta atmosféra, to vtíravé Trierovo genius loci, vás dycky nějak ukecá. (19.11.2011)

Nedá se odhadnout, co ve vás film zanechá, třeba na mě zapůsobil úplně jinak, než na recenzenta podle kterého jsem se rozhodla, že na Melancholii zajdu. Musím vyzdvihnout, že název je přesný a skutečně ve vás melancholii vyvolá a kromě melancholie taky něco jako smutek (vlastně zase melancholie), smutek z té nereálné nebo spíš nesmyslné osudovosti, samoty a odcizenosti, ze kterých je film tvořen. To všechno ale ještě neznamená, že toto dílko nemůže působit nudně, celkovou pasivitu řadím na první místo, ale za ní se ukrývá spousta pocitů, která se hlasitě snaží dostat ven. Když se na Melancholii podívám jako na katastrofický film, jedná se o jeden z nejlepších, co jsem kdy viděla, kam se hrabe americká produkce. (01.12.2011)

No...téměř odpad! Malinko to od odpadu zachraňují některé scénky s dvěma hlavními herečkami. Kde je alespoň lehký závan dobře zahraného dramatu. Ale celkově... málem jsem byl unuděn!!! Ztráta času. Ten film je o ničem. Resp. to o čem je, vyzní v tomto případě tak, že má člověk pocit jako by to bylo o ničem.. (23.12.2011)

Vizuálně nápadité, poetické a na druhé straně chmurné, depresivní, tísnivé a velmi zneklidňující dílo o blížícím se konci světa. Děj je sice pomaleji plynoucí, nicméně intenzivní a strhující. Každý záběr je sám o sobě jak namalovaný obraz (les s bílými břízami, zahrada ozářená modrozelenou planetou Melancholií, nevěsta, která se svatební kyticí z konvalinek pluje na zádech po hladině mezi lekníny - podle starodávného obyčeje prý byly konvalinky přidávány do svatebních kytic nevěst, aby zajistily mladému páru štěstí a lásku, což v tomto případě selhalo). Film je rozdělen do dvou částí, které se věnují dvěma sestrám – Justin a Claire. Celý film výborně podtrhuje stále se opakující hudební motiv z Tristana a Isoldy od Richarda Wagnera. Justine je snad ta nejsmutnější nevěsta na světě, navíc duševně labilní, topící se v depresi, apatická vůči okolí a na své svatbě téměř nepopsatelným způsobem trpí (znázorněno například tím, že kráčí ve svatebních šatech a vláčí za sebou tmavě šedou přízi, která jí svazuje ruce i nohy a jde se jí proto velmi ztěžka). Má však výjimečné schopnosti, co se týče vnímání (věděla přesný počet fazolí ve sklenici… proto se možná její nesnesitelné chování na svatbě dá vysvětlit i tím, že už všechno od začátku věděla…). Druhá část se zaměřuje na Claire, citově vyrovnanější sestru, která je šťastně vdaná a má malého syna. Role sester se však ke konci vymění – dosud labilní Justine je s neúprosně se blížící planetou Melancholií k Zemi a tím spojeným koncem světa vyrovnanější a klidnější, zatímco Claire je naopak vyděšená, ztracená, zoufalá. Melancholie zde není jen názvem oné záhadné planety, ale jakožto duševní rozpoložení je i prostoupena celým filmem. Závěr je postupně gradující a diváka přímo srazí na kolena. (12.05.2012)

Zvláštní. Trier neexperimentuje a tentokrát se ani nesnaží šokovat. Dokonce se nedomnívám, že je snímek Melancholia typicky ženskou výpovědí, jak bychom to od Triera čekali. Spíše je výpovědí samotného režiséra. Výpovědí, která je založena na estetickém audiovizuálním zážitku, spíše než na konstrukci příběhu a budování napětí. Audiovizuální zážitek je vůbec termínem skvěle se hodícím k Trierově způsobu vyprávění. Trier hypnotizuje. Předvádí bravurní řemeslo (kamera, práce se světlem, kompozice obrazu) čímž odkazuje až k Ingmaru Bergmanovi a jeho dokonalé hře světel a stínů a komponování jednotlivých záběrů. Ovšem je otázkou, zda nejde jen o sebestředné předvádění režiséra. Melancholia je dozajista umělecké dílo. Dílo kladoucí důraz na estetiku plynoucí z audiovizuálního vjemu na úrovni technické a symbolů, alegorií a kontrastů na úrovni obsahové. Děj snímku vlastně není důležitý. Důležité je to, zda nám Trier nastavuje zrcadlo nebo zda spíše nastavuje zrcadlo sobě. To je pravděpodobně otázka, kterou nemůže zodpovědět žádný kritik a jediné, co v jejím zodpovězení brání každému divákovi, jsou jen jeho vlastní meze interpretace. 82 % (09.01.2013)

Čistší film o konci světa nenajdete a pomalu ani lepší a to upozorňuji, že tento skvělý Trierův snímek nebyl ani pořádně o konci světa.Musím říct, že Trier zřejmě netočí úplně normální filmy, protože tohle bylo snad až úplně nenormální a dost zvláštní film s kombinacemi žánrů, které do sebe moc nezapadají a proto je Trier takový génius.Já navíc mám zvláštní filmy dost rád a navíc už také chápu proč zde nepatří romantický žánr (asi po půl hodince sami pochopíte).Trier to navíc i pěkně natočil a obsadil solidní a ne zrovna známé herce, takže to pro ně byla opravdu výzva, výzva, kterou splnili na sto procent.Melancholia je naopak dost drsné a nemilosrdné drama, které ve své druhé části naprosto vrcholí a spravuje rány, které párkrát napáchala v první části filmu tedy svatby.Navíc jsem se na film dost těšil, už jen také proto, protože jsem ještě neviděl žádný Trierův snímek a teď vidím co to bylo za chybu.Špičková kvalita evropské kinematografie, která vyrazí dech. (31.01.2013)

Lidé s depresívními poruchami mají tendenci se v kritických situacích chovat klidněji než zdraví lidé, protože jsou zvyklí očekávat to nejhorší. Nejlepší katastrofický film. (29.04.2013)

Ponuré, veľmi ponuré. Esteticky, priznávam, no na mňa príliš arte. (22.02.2014)