Dívka s pomeranči

Scéna, kde celý autobus ľudí, čo sa nepozná vystúpi von a šinie si to naprieč rozľahlou snežnou pláňou od chaty k chate, ma naozaj zaujala. ...Obyčajný, ale milý filmík. S pár momentami, pre ktoré sa Dívku s pomeranči oplatilo vzhliadnuť. Rodiaci sa, nijak nesilený vzťah. Herci pôsobili príjemne a civilne a Annie Dahr Nygaard a pomaranče boli čarovná dvojka... (09.11.2012)

Pomerančový film o jedinečnosti okamžiku, o síle opravdové lásky a o tom, že minulost by nám neměla být na obtíž a tížit nás jako koule u nohy, ale spíš bychom se z ní měli poučit, přijmout ji za svou a žít přítomností. Celá ta linka kolem veverky se mi moc líbila. I to zdůvodnění. Příběh Georga už mě tak neoslovil. Ale i tak je to výjimečný film. Měla bych si přečíst předlohu. Miluju knížky Josteina Gaardera, které jsou sice primárně psané pro děti, ale je v nich tolik opravdovosti, že je můžou číst i dospělí. (04.03.2012)

Docela milý norský snímek o různých podobách lásky, který v jedné části zobrazuje příběh dospívajícího chlapce Georga, který na svém horském putování za kometou potká půvabnou dívku a oba pak takovým velmi milým a neohrabaným způsobem k sobě hledají cestu. Velkou devízou této části jsou kouzelné, mrazivé exteriéry norských hor, přičemž tyto výjevy mě zahřály u srdce víc, než vzájemně potutelné pohledy obou protagonistů. Pomocí dopisů od jeho zesnulého otce se pak divák společně s Georgem přenese v čase přibližně dvacet let nazpátek, aby sledoval zcela odlišný a VELMI romantický příběh Dívky s pomeranči, a přestože je od samého počátku jasné, kdo ta dívka je, svou hloubkou dokáže tento příběh zaujmout i jinak k romantice zcela netečného křupana. Dívku s pomeranči ztvárnila Annie Dahr Nygaard, jejíž uhrančivý pohled mě nenechal dlouho usnout a vůbec se Janu Olavovi nedivím, že za ní jel až do Sevilly. :-) (27.06.2011)

Jostein Gaarder napsal knížku, z které posadit se na prdel není ostudou. Naproti tomu Eva Dahr natočila film, z kterého se nepozvracet je ostudou. Vzít originálně pojatý romantický příběh z knihy a vypiplat z něho jen tu omáčku polibků a zjihlých pohledů není zrovna um z nejvyšších. Pokud se štáb rozhodne zničit knihu, měl by ji ničit s úctou k oné knize. Ne ji pohladit, s úsměvem rozevřít stehna, znásilnit a spokojeně odkopnout. Norský film postižený americkým pojetím. Kam to v tom potrácení vlastních osobností dojde? V hajzlu už to je. Kam dál? (23.07.2011)

Ne, tohle přeci nejde srovnávat. Kniha příběh příjemně pozvolna posouvá kupředu, nijak s tím nespěchá, všechno má svůj čas, hraje na tajemno-pohádkovou atmosféru při vyprávění. Je to proloženo filozofickými úvahami o životě, smrti, lásce, vesmíru. Zatímco film nám celý příběh předhazuje hned, nezdržuje se zamýšlením, jde tam jen o tu dějovou linku. Je pravda, že mi taky chybělo ono větší skrývání, kdo se ve skutečnosti skrývá pod Dívkou s pomeranči, nechtěla jsem to vědět hned, ale zatímco kniha měla na odkrytí několik mých večerů před spaním, film na to měl jenom hodinu a půl - což je na tohle málo. Ale i tak mě poměrně mile překvapil, lišil se od knihy a to mě potěšilo. (30.05.2014)