Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Epická filmová adaptace románu portugalského spisovatele devatenáctého století Camila Castela Branca. V centru příběhu je bastard, výsledek vášnivého románku dvojice lisabonských aristokratů, jejichž vztah by byl veřejně nepřípustný. Vypravěč příběhu sirotek Joao dovršil čtrnácti let a chce za každou cenu znát svůj původ. Dosud žil u kněze Dinise, jenž mu v pátrání pomůže. Zjištění, že Joao se jmenuje Pedro da Silva, je jenom prvním krokem do světa intrik, tajemství a falešných identit. Románový snímek, který bude mít i podobu šestidílné televizní série, vyniká skvělou kamerou André Szankowskiho, jenž dynamicky a zároveň plynule snímá smetánku devatenáctého století. (Febiofest)

(více)

Videa (3)

Trailer

Recenze (10)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Nic proti kráse klasického filmového zpracování, ale v šlechtickém prostředí se prostě necítím dobře. Vadí mně na něm prostě všechno: deklarovaná vysoká morálka, nadměrná krutost, nepohodlné hábity, architektonické i lidské milieu, v němž se kují podvody, intriky a zálety. Toto prostředíí prodělává v této době jistou renesanci ve světových politických a podnikatelských kruzích. K čertu s ním! Film jsem si rozdělil na čtyři části (abych si také trochu užil seriálů) a nemohu říct, že jsem se jím protrpěl (vzhledem k výše uvedeným názorm by se nebylo čemu divit), ale na druhé straně mě šlechtické téma: 1. v mládí upevňování identity, hýření, získávání výchozích pozic, 2. ve středním věku řízení podniků, vojska, politické strany bez vyloučení jakýchkoli prostředků, rozšiřování moci a majetku a 3. ve stáří vykoupení v klášterní klausuře. Jaká jsou ta skutečná tajemství, která se nám odhalují v Lisabonu? ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Aby si člověk plně vychutnal tento snímek v jeho originálním ustrojení, kráse a humoru, je zapotřebí nespustit ze zřetele, že filmové scény tu pouze ilustrují sestupné schodiště vyprávění, a dokonce i vyprávěčů, vložených do sebe na způsob ruských matrjošek. Jeden vyvrhuje ze svých útrob dalšího, a ten zas dalšího, jednoho nebo i několik zároveň. Postava prvotního vyprávěče, jímž je osiřelý chlapec, nazývaný prostě Joao, připouští, že si možná celý ten příběh vysnila v horečkách – a vskutku, na počátku máme jen rozníceného, přecitlivělého hocha, poblázněného kdovíjak špatnou literaturou, který neví zhola nic o svém původu, nezná své rodiče, nemá majetek, titul, pořádné jméno, ani dostatečná vodítka, a všechno to nevědění je mu společensky na obtíž a rozněcuje v něm vztek – spolužáci se mu vysmívají, dospělí mlčí, on se hryže – příroda, přirozenost nemiluje prázdnotu, a tak nikdo neví, jak s prázdnem Joaova života naložit... ale chlapec má vztek, prudkou touhu, fantazii, všemožné osobní i společenské důvody a také literární návody k utváření možných skutečností, a tak když v rozčilení ze střetu se spolužákem upadne do stavu blouznění, vymyslí si v něm konkrétní minulost, vlastní historii – a jak se během jejího sledování filmem ukáže, nejen to. *** Ilustrativnost, jež je tu klíčová pro utváření vyprávěných scén i rozvíjení dění, stejně jako pro kašírované výkony herců, a která je u špatných filmů tolik rozčilující, nudná a obtížná, tady fascinuje a rozesmívá svou vynalézavostí – ve vedlejších rolích se občas z nedostatku Joaovy představivosti vystřídají stejní herci ve stejných kostýmech, tu a tam jsou použity stejné destinace, logické konsekvence děje občas přebíhají po vratkých oslích můstcích, objevují se nepatřičné rekvizity, netrpělivé přeskoky, postavy se potýkají se stále stejnými situacemi (především se jedná o zápletku rodu a původu, když tragicky ztrácejí, či nečekaně nacházejí své rodiče)... *** To vše proto, že horečnatá mysl poblouzněného chlapce se pokouší nejprve vytvořit mu dostatečně jímavou minulost, opatřit mu tituly a jakési dobově společensky přijatelné, vrcholně romantické (=citově dostatečně rozhárané) zázemí, a později z nově povstalého důvodu i dostatečně zajímavou budoucnost. Vyprávění se totiž v určitém momentu poměrně překvapivě a zprvu i nenápadně překlopí z hochovy minulosti do jeho budoucnosti –nejprve to nedává smysl, chlapec přeci prahnul pouze po tom vybásnit si věrohodnou minulost, získat si postavení mezi vrstevníky, k čemu by mu bylo pokračovat ve vyprávění sebe sama staršího, než je, do vlastní budoucnosti? Vždyť by tím přímo zdiskreditoval věrohodnost svého příběhu! Odpověď se však dostaví v závěru snímku, který pak už brzy následuje – když duchovní otec a jeptiška hocha najdou na lůžku už chladnoucího, je zřejmé, že horečnatost a tělesná slabost chlapce přemohly a ve chvíli, kdy snad mimoděk podvědomě vytušil, že umírá, začal si vyprávět i budoucnost, aby prožil alespoň nějakou. *** Snímek předkládá velice zvláštní, byť prostý oblouk příběhu s ostře sakrastickou pointou: chlapec si horečnatě vymýšlí vlastní barvitou minulost, a když ho tato činnost vyčerpá natolik, že zesláblý umírá, ještě si rychle přivypráví i kus budoucnosti – a v imaginativní, vyprávěné rovině umírá o nějakých deset patnáct let starší než coby mladičký vypravěč sebe samého. Pointa tkví v tom, že chlapec v podstatě umírá na bezelstně prožívaný romantismus. () (méně) (více)

Reklama

JoudaCZ 

všechny recenze uživatele

Absolutní filmový zážitek. Dějově to je solidní červená knihovna, hlavně ve druhé části směřující spíše k Němému Bobšovi, což je ovšem vzhledem k životní zkušenosti vypravěče ("autora") příběhu samozřejmou součástí příběhu. Tento příběh je však podán s mistrovským využitím filmových prostředků. Dynamika záběrů vyplývá z jejich hloubky a uspořádání, střih je velmi rozvážný. ()

štíple 

všechny recenze uživatele

Tip Febiofestu. Strávíte více než 4 hodiny v kině a s každou hodinou hvězdiček ubývá. Část publika se často a hlasitě smála. Film měl ke komedii ovšem daleko. Poté, co jsem kdysi v Karlových Varech shlédla 2 filmy téměř stoletého portugalského barda, mě tento zážitek přesvědčil, že portugalský film nebude zřejmě to pravé ořechové pro mě. Tak silné nutkání odejít ve mě naposledy vzbuzoval nepovedený opus Julie Roberts v Itálii, Indii a na Bali. ()

Baxt 

všechny recenze uživatele

Zatímco dnes si stopáž ke třem hodinám můžou dovolit jen nejambicióznější rodinná fantasy, Tajemství Lisabonu, původně určené jako minisérie pro televizi, nikam nespěchá a absolutní kostýmní drama tlačí přes celé čtyři hodiny. Rozmáchlá soap opera připomene jedny z nejváženějších kinematografických počinů historie, Wellesova Občana Kanea (takřka investigativní vyšetřování minulosti, retrospektivní vyprávění mnoha postav) a Pravidla hry Renoira (přesný pohyb herců v několikaminutových záběrech), to vše bez jakéhokoliv parazitismu na jejich odkazu, Ruiz je pečlivý a detailní auteur s výjimečným talentem "stlačit" vše potřebné před kamerou bez potřeby pohybu či přeostřování. To ovšem neznamená, že se nedočkáme neuvěřitelných tanců postav s objektivem, při jistých chvílích padá čelist na zem téměř samovolně. Mistrovské dílo, labutí píseň, opomenutý klenot. ()

Galerie (13)

Reklama

Reklama