Děti moje

Payne není nikdy ani slabý, ani tuctový. I tenhle snímek přináší všechno možné, jen ne klišé. Pozoruhodný je snímek v tom, že nedostanete příběh, Payne se analyticky zaměřuje na jednu konkrétní prožívanou životní situaci, nedostanete nic předtím, nic potom, jen velice precizně diagnostikovanou přítomnost, a navíc specifickou v tom, že jak jsou karty rozdány, Matt je od svojí ženy odloučen na několikrát - poprvé její nehodou a ortelem a podruhé, když zjistí, že už předtím žila jiný příběh než on, chtěla od něj odejít, a i když to byla jen její naivní, milencem neopětovaná představa, ona a Matt už si to nikdy neřeknou, nesjednotí svoje verze - ona umřela s jinou představou a touhou a Matt jí ani nemůže odpustit, aby se k němu mohla vrátit. Nestihli se synchronizovat. A její tajemství může Matt sdílet se starší dcerou, ale ne s mladší, ani s tchánem a tchyn, s většinou příbuzných. Nemůže, a ve své vnitřní upřímnosti ani nechce. Za takových podmínek se dost těžko dosahuje smíření s osudem a stavu, kdy se člověk odhodlá pohnout dál, do nové etapy. Ale postavy ve filmu to spolu zvládnou jako skutečná rodina a není to ani tolik tísnivé, jako by mohlo a jak to Payne (jemuž občas v duchu přezývám Pain) umí. Dokonce i ty odlehčené komediální okamžiky tu občas přijdou, jako by Payne bral po delší době diváky na milost, jako by jim chtěl dát milý dárek, protože jinak to, čemu se u Paynea říká komedie, mívá k veselosti a odlehčení daleko (byť komedie to svým drsným způsobem jsou). A přitom, jakkoli lehce tu některé momenty můžeme přestát, nijak jim to neubírá na existenciální obtěžkanosti, jen nám ji to nenutí tak, abychom si nemohli vydechnout. Pěkný a vůbec ne obyčejný film. (02.07.2018)

Říkám to se zklamáním, ale za posledních šest měsíců jsem viděl alespoň pět podobných rodinně dramatických snímků, které byly jednoduše lepší, lidštější, svěžejší. A méně šly po tom „jistém".. Děti moje až příliš přiznávají, že chtějí hlavně dojímat. Na řídký děj jsme u Payna zvyklí, těšíme se spíš na podmanivou atmosféru a skvěle napsané dialogy. A tady můžeme čekat problém. Neříkám, že Děti moje nemají řadu povedených a vypointovaných (a samozřejmě skvěle zahraných) scén, ale mezi nimi je až příliš vaty a laciného sentimentu a nepomůžou (spíš naopak) ani havajské odrhovačky. Což je minimálně škoda, protože Payne má skvělý cit pro situace ze života obyčejných lidí a přenášení hřejivého humoru na plátno. Ty dvě hodinky sice utečou jako voda, víc ale čekat nemůžeme. Nepomáhá ani umístění děje na Havaj a linie hledání identity. Fakt mi bylo jedno, zda hlavní hrdina pozemky prodá či nikoliv. Clooney je coby záložní rodič výborný (nicméně nikoliv výborný na Oscara), Shailene Woodley snad ještě lepší. Sečteno, podrženo: pomalá nezávislá konverzačka, místy ale trestuhodně prázdná. (15.02.2012)

"Jmenuji se George Clooney, jsem slavnej, bohatej a krásnej. Nedělám moc filmů, takže si koukejte vážit každýho, kterej vám předhodím!" Tenhle vzkaz jakoby snad oscarová akademie dostávala každý rok, a tak po loňském nepochopitelném boomu okolo Lítám v tom jsou hitem letošní sezony Děti moje. Není to zle udělaný, ale naprosto neupřímný film s tuctovým příběhem násilně našroubovaným do roztančené Havaje, která mi po deseti minutách začala lézt na nervy, a na které George Clooney působil stejně přirozeně, asi jako jeho jméno v nominaci na nejlepší herecký výkon. Celý rok chodím do kina na taková kvanta zajímavých dramat a když přijde na lámání chleba, zbude na talíři okoralá a několikrát přežvýkaná patka... (17.02.2012)

,,JESTLI SE TÍMHLE SNAŽÍŠ UPOUTAT MOJI POZORNOST, LIZ, FUNGUJE TO. UŽ JSEM PŘIPRAVENÝ SI POVÍDAT, ZMĚNIT SE, STÁT SE SKUTEČNÝM MANŽELEM A SKUTEČNÝM OTCEM. HLAVNĚ SE PROBER. PROSÍM TĚ, LIZ, HLAVNĚ SE UŽ PROBER“..... /// G.Glooney by mohl bejt spokojenej člověk, kdyby.... kdyby jeho život neovlivňovaly ženy s úžasným sebedestrukčním talentem. Ta nejstarší – shodou okolností jeho žena, teď leží jako ležák ve špitále a každou chvilku bude odpojena od přístrojů (no jasně, má to za sebou). U nás cinknem příbuznejm, ať si koupěj něco na sebe a ušetřej den volna, dáme připravit parte...., ale na Havaji ne, tam musej všechny vojet osobně. Ty další ženský jsou jeho dcery (lituju všechny, co maj dcery...). No a během tý ,,zvláštní“ doby bude mít dostatek času na jejich poznání, na získání důvěry a možná i jejich lásky (a možná i na Sida. Kdo je Sid? No to je jedno....). A taky je tady to dědictví po praprabičce a atmosféra plná ,,hula hula“ (z povzdálí je slyšet ,,ukulele“ – bohužel je mi to u ....). Pomalý tempo, nestárnoucí George a nechápu, co na tom ti (vy) akademici viděj. Tož kus přírody tu je. Nějaký vztahy taky. Možná i dokonalá filmařina.....ale ať dělám co dělám... nemůžu přijít na to, kde jsem kurva udělal chybu!?. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Řídím se pravidlem: ,,Dejte dětem tolik, aby mohli něco udělat, ale ne tolik, aby nedělali nic. (dyť furt říkám, moudrej člověk....) 2.) Moje dcera chodí s retardem (teda... aspoň tak vypadá... ten retard...) . 3.) Thx za titule ,,larelay“ a ,,Radka“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.01.2012)

Celým Descendants se jako tenká nit táhne zkušenost, jak míra projeveného zájmu ovlivňuje mezilidské vztahy. Když je ho příliš, přináší sebou škodu, když je ho málo, přichází odcizení.. Zasadit diskomfortní životní situaci do reálií pozemského ráje považuji za chytrý tah, stejně tak vtipná odlehčení v tu správnou chvíli. Škoda jen, že to tlačení se do civilnosti a „upřímného“ sentimentu je stejně křiklavé, jako šatník havajského hráče na ukulele. Apropo, když člověk hodinu a půl poslouchá havajské lidové songy, dojde ke zjištění, že být v kómatu zase není tak špatné.. (17.03.2016)