Submarino
Submarino
Submarino
Obsahy(1)
Nick a jeho mladší bratr se protloukají životem poznamenaní nešťastnou událostí v dětství. Nick se právě vrátil z vězení a zdá se, že kromě pití piva a občasné návštěvy posilovny, není nic, co by ho zvlášť zajímalo. Jeho mladší bratr pečuje po smrti své ženy o malého syna, před nímž však skrývá tajemství, které dítě odhalí až smutně snadno. Oba bratři se sejdou na matčině pohřbu, kde se životy všech zúčastněných náhle propojí... Vinterberg působivě vypráví příběh dvou outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu Submarino. Seversky syrové drama se strhujícími hereckými výkony je natočeno s citem pro formu a autentičnost situací, které jen posilují emotivnost snímku.
Ve svém šestém filmu Submarino se Thomas Vinterberg navrátil k tématu dysfunkčních rodinných vztahů obdobně jako ve své předchozí tvorbě: ve snímku Rodinná oslava z roku 1998, vůbec prvním filmu manifestu Dogma 95, který získal ocenění na mnoha mezinárodních festivalech či později v odlehčené podobě v komedii Když se muž vrací domů (2007). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (184)
Život je jeden z najťažších. Zničený ho môžte mať aj v takej ekonomicky zabezpečenej krajine, akou je Dánsko. Rodina a vzťahy sú totiž o niečom inom a podliehajú iným zákonitostiam. No a o otázke rodiny v modernej spoločnosti asi aj Vinterbergov film bude. Možno sa scenár zakladá na niekom, koho autor predlohy osobne pozná, alebo vychádza z príbehu, ktorý mu niekto rozprával, pripadá mi, že si toto niekto len tak nevyfabuluje. Film sa venuje obom bratom rovnomerne a vždy im venuje dostatočné množstvo času, neprestiháva medzi ich životmi paralelne po niekoľkých scénach a mne to vyhovovalo. Na pravidlá Dogmy zabudnite, toto je starostlivo naaranžovaný festivalový biják, navyše divácky vďaka postavám a zrozumiteľnosti celkom príťažlivý. ()
Černý kafe a černý nebe. Černý myšlenky a nevinný vzpomínky. Kodaň jako předobraz pekla, které už Lucifer zhnuseně opustil a nechal hříšníky, ať si zvolí svůj trest sami. Vinterberg tak už jen prochází s kamerou a nakukuje do každého plesnivého rohu a s nadšením jásá, pokud se mu podaří najít ještě divočejší skrytá tajemství. Vše je dovoleno a Bůh je mrtvý. Nadčlověk se ale nekoná. I když dvoumetrový napravený jednoruký Jakob k němu má hodně blízko... Varování! Pouštět pouze za slunečných dnů, jinak hrozí silná deprese hraničící s masochismem. ()
Vinterberg je již nějakou tu dobu bezpečnou zárukou toho, jak vám přivodit smíšené pocity vedoucí povětšinou k hlubší depce. Přesně takové pocity jsem měl z Rodinné oslavy, měl jsem je u geniálního Miláčka ráže 6,65 a nyní Submarino není vyjímkou. Na hlavní hrdiny se lepí takové životní exkrementy, až Vám to přijde skoro podezřelé, že tohle může potkat dva lidi, v tomto případě dva bratry, kteří se spolu setkávají už jen na pohřbech nebo ve vězení. Vinterberg se pokouší o chladnou sondu do života sociálně slabších lidí a fetek... Jasně kolikrát jsme toto klišé slyšeli, ale ono to asi zřejmě není od věci vidět čas od času příběh tohoto rázu, ikdyž je to klasická festivalovka, která se zavděčí divákům i zároveň kritikům. Režisér odvedl dobrou práci a symaptická postava staršího bráchy mne nutí dát za čtyři hvězdy. ()
Jak už jsem onehdá vzpomínal u Zamrzlé země, u spousty severských filmů stačí pár prvních okamžiků a je vám jasné, že mít se jen o trochu hůře, udeptáte se k smrti. Nebo nevím jak ostatní, ale já osobně tyhle filmy strašně špatně nesu - ta neutěšenost, lokální produkce vás a umění navodit autentickou atmésféru vás dovedou pouze k rozcestí, kterou že ze zbraní si provrtáte kulku hlavou. Submarino není vyjímkou, hned z počátku dostaneta takový šok, že než se z něj vzpamatujete, hrdinové filmu se motaj v solidních životních průserech, ze kterých nevede moc cest a i když víte, že to asi moc dobře nedopadne, stále nedokážete odhadnou, jak se děj bude vyvíjet dál a hltáte každou minutu. Sociální drama / emotivní příběh / depka až na půdu. Troufáš si? ()
Proč se vlastně rádi díváme na depresivní filmy? Jestli ono to nebude ze stejného důvodu, proč nepohrdneme ani kvalitní komedií: obojí nám totiž zlepšuje náladu. Jasně, každý ze žánrů sice úplně jiným způsobem, ale výsledný efekt je naprosto stejný. Tuhle depkoidní severskou smršť nejspíš jen tak někdo nedokouká, ale když už jo, ten pocit je k nezaplacení. Mám se dobře. ()
Reklama