Pieseň o sivom holubovi

"Člověk, to zní hrdo," zapsala hlavnímu dětskému hrdinovi tohoto poetického snímku z období slovenského národního povstání do deníčku ruská vojačka Nataša. Hrdí na své dílo mohou myslím být i na autoři tohoto povídkového filmu. Film svým důrazem na dětské hrdiny v kulisách událostí konce 2. světové války připomene obdobně laděné snímky a zejména pak ten Kachyňův (Vlak do stanice nebe). S tím má film mj. společného autora hudby (Z. Lišku), přičemž zejména tóny v úvodní povídce jsou vskutku mistrovské. První dvě povídky jsou svým vypravěčským jazykem takové trošku naivistické, což ale v zásadě koresponduje s reálnou situací "klidu před bouří". Ve třetí povídce zaujme v netradiční epizodní roli Jiří Sovák snažící se pro zábavu partyzánů karikovat Hitlera („Čo sem vlastně umelec nebo špeditér?"). Od okamžiku, kdy je tato postava odvelena k plnění "bojových" povinností začíná atmosféra filmu docela houstnout. Asi nejsilněji na mě v tomto smyslu zapůsobila předposlední pátá povídka z období vánoc, kde jsou děti konfrontovány s německými vojáky, jejichž pozornost se snaží (žel neúspěšně) odpoutat lidovými písněmi a říkadly. Ta poslední povídka mě pak svým koncem trošku naštvala. Byl sice dost šokující a dojemný zároveň, ale rozhodně ne "kachyňovský"... Pět hvězdiček i proto dát nemohu. (17.10.2017)

Vojna očami detí z malej dedinky v strede Slovenska v súbore mikropríbehov, ohraničených dobou od vypuknutia SNP až po prvé povojnové dni. Zjemnenie zobrazení doby zabezpečujú nielen scény záchrany holubice, korčuľovania v kostole..., ale aj vyhýbanie sa explicitne zobrazenému násiliu. Poetický vojnový film s určitou dávkou schematickosti a jednorozmernosti (najmä v zobrazení sovietskych partizánov) istí spoľahlivá hudba Zdeňka Lišku. Pozn. Spoluautor scenára Albert Marenčin v rozhovore spomína, že slovenským súdruhom vadili v scenári slová ako "hovno", hoci v konečnej podobe sa objavili, pretože ústredie v Prahe odobrilo scenár aj s "neslušnými slovami". (04.05.2006)

Očekával jsem od Barabáše něco tak skvělého jako Zvony pre bosých. Padající rubl do vody s CCCP vyleštěným jako psí kule jsem ještě vydržel ale vykreslení Chudíka jako buržoazního zbabělce, co má na starosti 2 kluky, to už jsem nezvládl. Klišovitý komunistický dětský film. Určitá poetika propracovanější v Zvonoch per bosých tu malinko vyčuhuje růžky. (30.04.2011)

Ak existuje film, ktorý svojou baladickosťou a svojou potrebou vypovedať o hrôzach vojny - iným, novátorským spôsobom a to v čase socializmu v československu TAK aby film nestratil nič na svojej dôležitosti alebo dokonalosti je to práve tento. Pieseň o sivom holubovi je krásny film. Ješinová kamera je neustále v pohybe a tých pár miest keď je statická nahrádza pohyb v pozadí. Film má preto spád a je nasnímaný takmer dokonale. Oproti tomu Ješinová kamera v Jánošíkovi je len kamera. Podobne ako slnko v siety práve kamera a scénar, ktorý je dokonalý a tiež herecké prejavy hercov a nehercov dotvárajú vojnovú atmosféru v slovenskej dedinke. Silné scény, bitka, zastrelenie holuba, príchod nemcov alebo nájazd nemeckej stíhačky či už tragický koniec, sú natočené tak silno a tak dobre až som si dakedy hovoril" naozaj je toto slovenský film?" lenže je. Barabášovi sa vyplatila práca na poli dokumentov. Má cit pre detail a pre postavy a prostredie v ktorom sa nachádzajú a tiež môže ´dakovať premyslenému scenáru, ktorý mu umožnuje naplno rozviť charaktery hlavných postáv tak, že všetky zložky filmu sa spoja v jedno a vy sa zrazu ocitnete uprostred diania. Myslím že takéto filmy sa netočili len tak a márne nájdeme nejaký podobný , lenže fakt že tento film je taký silný a na svoju dobu taký originálny ma teší. pretože vtedy si uvedomíte že ani to české Želary nebolo nejaké super. Tento poviedkový film, ktorého prechody sú také ľadné a pokojné že nenarúšajú štruktúru videného a počutého tvoria akúsi bodku za dokonalosťou tohoto diela, ktoré aj keď má cez 40 rokov nestratilo nič zo svojej vážnosti a krásy. (22.12.2008)

Ak by ma niekto požiadal, aby som mu menoval nejakého dobrého slovenského režiséra, donedávna by som zrejme odpovedal iba ťahavým a retardovaným "Eeeeee..." a následne zabrblal niečo o Nvotovi a o Jakubiskovi, kým mu ešte nehrabalo. Po dnešku však môžem s čistým svedomím a zreteľným hlasom pridať meno ďalšieho človeka: Stana Barabáša. Jeho debutový film dokazuje, že neskoršia (a vynikajúca) Krotká nebola iba náhoda a že tento filmár už od začiatku vládol pozoruhodným zmyslom pre tempo, vedenie hercov a zaujímavú prácu kamery. Pieseň o sivom holubovi je obdivuhodne ľahko vysústruženou freskou II. svetovej vojny na Slovensku, kde sú kontinuita a vývoj postáv miestami silnejšie ako v mnohých súčasných nepoviedkových filmoch. Pri "starých klasikách" sa v drvivej väčšine zvyknem nudiť, toto je ale jedna zo svetlých výnimiek. Kus sebaistého a miestami svoju dobu predbiehajúceho remesla. (27.11.2013)