Strýček Búnmí

Nevím, co si o tom mám myslet. Možná to je jeden z filmů, který ve mně musí nějak dozrát, abych ho náležitě docenil. Což se možná děje... On má Strýček totiž docela dost zvláštní snovou atmosféru, která je v určitých momentech hodně jímavá (třeba sekvence s princeznou, i když jinak netuším, proč byla součástí filmu). Fajn je i celé ladění snímku do jakéhosi magického realismu, který vychází z tradic a náboženství Thajska - kloubí se tu budhismus a hinduismus (asi). Co se mi nelíbilo byli příliš okatě hrající protagonisté, a to, že velká část filmu byla jedna velká uspávací nuda. Hudba: ve filmu se vyskytují spíš všelijaký ruchy a dunění, což je v určitých momentech až rušivé a znepokojivé. (05.03.2011)

Něco pro fanoušky těch nejnečitelnějších lynchovin, se dvěma rozdíly: 1) Chybí euroamerické neurózy a tlaky, realistické i fantaskní scény plynou v samozřejmé harmonii světa lidí, zvířat i duchů (místy jsem pomyslel na Mijazakiho); 2) Mysteriózno, které u Lynche stojí na vesmíru jedné – Lynchovy – hlavy, je tady podepřeno tradičním systémem, který je pro neznalého Evropana sice zrovna tak neprůhledný, ale přesto je z filmu cítit jeho pevná struktura a kořeny; vzniká konejšivý pocit „ať to znamená co chce, takhle je to správně“, nejsou cítit žádné „inťošské naschvály“. Co si z toho berou Thajci či znalci thajských hororů, netuším a tušit nepotřebuju, mně stačí, co vidím – smířené (a dočasné?) odcházení jedné duše z tohoto světa v asociativních souvislostech. (01.07.2013)

(Viděno na LFM 2011 ve Vsetíně) Je docela škoda, že projekce začínala až o půlnoci, kdy lidé už byli unavení, protože Strýček Búnmí tu únavu ještě umocňoval. Zkusilo to asi 25 lidí a do konce to vydrželo kolem 10, včetně těch spících. Už od první scény, kterou tvoří pětiminutový záběr na vola, je zřejmé, jak bude vypadat celý film. Má sestra se rozhodla počítat počet střihů a i přestože to vzdala (asi hlavně proto, že usínala), k vysokému číslu by se nedobrala. Pokud by scénu, která by mohla zabrat půl minuty, nenatahovali na minut patnáct, mohl to být docela únosný krátkometrážní film. Zpracování tedy šíleně nudné, což je škoda, protože námět byl zajímavý svým tématem, založeným na thajské mytologii, ale místy to bylo i vtipné. (12.06.2011)

"Nebo je preceňované, nič tam nie je..." Výslovne mediatívny a náročný koncept, ktorého hlavnou devízou je samobytný pokus o personifikovanie gréckeho slovíčka "meta" (čiže o uberanie sa až za bežné chápanie empírie) čo by stavu zaoberajúceho sa nielen tvrdým pragmatizmom, ale aj oslobodzujúcou transcendenciou. Jemné prepojenie vyprázdnenej narácie s magickým realizmom dáva dostatočný priestor na uchopenie úlomkovitých a-dalo by sa navrhnúť aj-združených vzpomienok/predstáv strýka Búnmiho, ktoré tvoria rapsodický prúd pohnútok kontemplujúcich nad minulosťou-budúcnosťou, smrťou-životom a láskou-zatratením-reinkarnáciou. "Loong Boonmee raleuk chat" umne čerpá z thajskej mytológie, archaických hororových prvkov a vďaka vlastnému presvedčeniu reprodukuje pokojnú púť plnú semiotických "puzzle" s ľahko ironickými prímesami. (05.10.2011)

Je mi zcela jasné, že tento film musel řadu diváků obohatit zmatkem, nechutí, či dokonce zlobou. Strýček Búnmí je krásným příkladem toho, co si už kdekdo bere do úst, i když vůbec netuší o čem je řeč, a sice magického realismu. Kromě magického realismu (ke kterému se ještě vrátím), si tvůrce pohrál i s druhým konceptem a to je tzv. magická realita a oba koncepty propojil do jemné škály, která přechází z bdělého střízlivého vyprázdněného stavu až po snové pasáže, které se postupně plní magií obrazů až po archetypální pohádkové pasáže. Film byl inspirován knihou "Muž, který si pamatoval předešlé životy" a rovněž psychologové už dnes varují před "autenticitou vzpomínek" a paměť jako taková, už je považována spíše za vypravěče poněkud poťouchlého, leckdy roztržitého a jindy zase bryskně fabulujícího to, co se skutečností má pramálo společného. Utržkovitost a nestejnorodost filmu mi připomíná agonii umírajícího, který se potácí z barevného sna zpět do sna ještě barvitějšího přes pustinu pomalu opouštěné reality, hnán touhou po smrti, po lásce, po minulosti, po budoucnosti, po rozhřešení. Palimpsest jeho vzpomínek propojuje nespojitelné, vrhá na světlo vše důležité, bez souladu, bez návazností zato však v souvislosti životy a pamětí jiných, propadaje se do minulosti (i budoucnosti ?) něčeho, co by se snad dalo nazvat kolektivní pamětí. Koncepty známé z latinskoamerické literatury tady pak nacházejí plnohodnotně své místo, a stávají se, jak se v duchu strukturalistických tradic zjednodušeně říká, funkčními (nejsou tedy neopodstatněnými příkrasami beze smyslu, autorovou vyprázdněnou exhibicí), a tak se můžeme v jednom filmu podívat na zobrazení magické reality (to když vás bude kupříkladu fascinovat stěží uvěřitelná barva měsíce) a magického realismu (to když si s vámi přijde popovídat mrtvý synovec). Zajímavé je pak zvláště jejich propojení s vyprázděnou narací. Myslím, že právě na tento druh filmového umění čekaly knihy literárního boomu a snad se takového filmového zpracování ještě dočkají. (17.06.2011)