Další rok

Symbolika čtyř období není dotáhnuta a vyjádřena úplně nejlépe. Ani by tam vlastně nemusela být. Další rok se řadí k filmům "proplouvajícím" okolo člověka, divák se ho nijak nezúčastňuje, ačkoli je realističtější než leckterý jiný film. Dává pouhý náhled na ztroskotanou ženu, tento příběh je totiž o ní. Žádné obíhající životy okolo spokojených manželů, to je jen chabá záminka odtrhnout diváka od opravdového problému. Tady jde o obíhání kolem Mary, ta si ukousla veškerý díl pro sebe, což je jedině dobře. Její výkon je perfektní. Nicméně to je tak všechno, zápletka se neděje, ortel se nekoná. (03.03.2011)

Co vlastně určuje, jestli člověk dokáže být převážně spokojený ba i šťastný nebo se bude trápit i v optimismu nehladovějícího blahobytu? Schopnost nebo neschopnost přijímat nejistoty a ztráty a být spokojený s tím, co je, anebo pocit sociální sounáležitosti či naopak osamělosti? Zřejmě žádný universální návod na příjemný život neexistuje. ___ "Nejpříjemnější oddechovka", jak hlásá jeden z komentářů, je stejně tak příjemná a oddechová jako život. Nevím, jestli to myslím vážně nebo ironicky. Ať si každý vybere sám podle momentálního stavu, charakterového založení a příznivosti osudu. Možná by se spíše dalo říci, že každodennost obyčejného života, uplývajícího rok za rokem, je v podstatě o ničem nebo o ničem moc zábavném, strhujícím a pohádkovém. Ještě že máme kde a v čem snít - knihy, filmy a své fantazie, sny a plány. Troufám tvrdit, že sny a fantazie - i ty nejmenší - to je jediné, co skutečně obzvláštňuje život. ___ Geniální film, který nechci vidět podruhé, protože to vidíme každý den kolem sebe. (11.05.2011)

Geniální výkon Statuntonové v prvních momentech mě tak dostal, že jsem chvilku přemýšlela, proč není hlavní hrdinkou ona. Pak se ale vše obrátilo a na stranu hrdinů se přidali ti, co měli být jakože v pohodě. V pohodě tu ovšem nebyl evidentně nikdo. Skoro bych snímek označila za projev neduhů v pokročilém věku, ti strašáci jsou tam na každém kroku a po téhle představě už přesně tuším, kam že se můj život ubírá. Možná bych teď mohla přehodnotit, kolik toho vypiju, vykouřím a kolikrát denně přemýšlím nad tím, že můj život běží pozpátku (tjadádádá, ♪ je to jak ve zpětným zrcátku a můj život ♪ ...). No inu, těžká rána mému dospívání, jen co je pravda. Pokud ale opustím pocit, který ve mně film budil, kromě synáčka, který mi přišel tak slizký, že se na něj nedalo koukat, vyčítám vedlejší linie, které nejsou dotažené, záběry, které působí jako zbytečná vatovka a v neposlední řadě, trocha chvály, obdivuju herecké výkony nijak zvlášť, pro mě osobně, známých tváří. (09.07.2011)

Brilantní minimalistické konverzační drama, ve kterém se zdánlivě nic významného neděje, ale všímavého a vnímavého diváka nemilosrdně postaví před mnohé reflexe a sebereflexe vlastního života, postojů k němu a vztahů mezi ním a ostatními lidmi. Diváka, který neumí číst mezi řádky a který by tedy nedokázal vypozorovat, co se mezi postavami skutečně děje, by tento film naopak musel po 10 minutách unudit k smrti. Pro postavy typu Mary nebo Kena se ve filmu nenabízí takřka žádné východisko, z čehož poněkud mrazí v zádech, neboť každý máme v sobě kousek z nich - každý jsme přinejmenším občas stěžovatali nad svým osudem, každý někdy lamentujeme nad tím, co jsme si v zárodku sami zařídili, přestože mnohdy ostatním nedáváme nic znát a ani sami sobě si tuto skutečnost nepřipouštíme. Připomnělo mi to podobný, avšak ještě přímočarejší film Den cvoka. (26.01.2011)

Znázornění jednoduché teze je na film málo, co stačí říct, se nemusí natáčet. Máte heliocentrickou soustavu: jeden spokojený, vyzařující pár staříků a jejich satelitní návštěvy, přitahované klidnou gravitací jejich harmonického vztahu a čerpající z nich hřejivé teplo a světlo. Po první návštěvě životního ztroskotance si ještě říkáte, jak se ten báječně vyrovnaný, spokojený pár mohl tak seknout a tohle si pustit do soukromí. Po návštěvě dalšího vyhaslého chudáka je už ovšem jasno. Celá ta soustava je mrtvá, mechanicky rotující přehlídka rozpadajících se těles, která si vzájemně předávají zbytky hybnosti jalovými řečmi. Dvojhvězda uprostřed je stejně vyhaslá jako všechny její družice. Třetí, čtvrtá a pátá návštěva, jejich opakování a kombinace už nic nového nepřidají, k ději ani k prožitku. Po prvních dvaceti minutách, kdy to rozklíčujete, už vám to až do konce celé jenom obíhá před očima, bez vývoje, a film má přesně tu očekávanou délku, která mu zasadí poslední ránu - víte, že bude trvat tak dlouho, jak je u filmů zvykem. Hodinu a půl se ujišťovat, že se už nic nového nedozvíme, protože postavy jsou takové, je ztráta času i materiálu. Abyste fyzicky zažili, jak je to únavné, na to nemusíte sedět další hodinu a půl před plátnem, nedostanete nic, co by na vás nečekalo venku v každé frontě na párek v rohlíku nebo tramvajové zastávce, a v sále by to mělo efekt, až kdyby vás Leigh přinutil zůstat tam sedět celý den. Takhle je jasné, že šlo o mechanické naplnění stopáže. (06.07.2011)