Obsahy(1)
Praha - Svatý Václav, praotec Čech a Jan Amos Komenský jsou členy nebeské komise. Rozhodují o tom, kdo se dostane do nebe, a kdo ne. Když ale Komenský chce jako další členku komise prosadit Boženu Němcovou, dojde ke konfliktu. To vše se odehrává na jevišti během hry, pod kterou Jára Cimrman připsal, že je vhodná k národním oslavám 28. října. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (285)
Čekal jsem, že to bude skvělá podívaná a zklamání opravdu nepřišlo. Existují dvě verze, jedna s Ladislavem Smoljakem jako Komenským, druhá se Zdenkem Svěrákem, oba mají určitě něco do sebe, možná z nostalgické vzpomínky bych doporučoval Smoljakovu verzi. České nebe je opravdu tečka jak má být - tam je totiž všechno, co by správný čech měl pochopit a znát.... i Jára Cimrman. . . ()
Ten nejkrásnější humor, který kdy v dějinách vůbec vznikl a my máme tu čest se k němu kdykoli s předběžným úsměvem na tváři a poklidem v srdci s radostí vracet. Nenahraditelné hlášky, které jemnými kroky drsně zadupávají do země jakékoli rádoby vtipné americké komedie, i ty pro mě vzácné, jako například Bláznivá střela. Odsud, z děl dvojice českých géniů, si odnáším ten nejčistší zážitek, plný zábavy, mouder i všeobecného ponaučení. Bohužel ten, kdo je nevzdělaný ohledně našich dějin či literatury, tomuto humoru ovšem nikdy neporozumí. Jeho životní chyba, zde lze přímo vrazit větu 'Neví, oč přichází'! ()
Nejdřív jsem trochu pochyboval, ale nakonec jsem si pustil obě verze s různým hereckým obsazením... a každá vyniká v něčem jiném. Seminář i hra samotná se povedly, i když k úplným vrcholům divadla asi nepatří. Rozhodně je tam ale několik povedených hlášek. "Protože zjistili, že to tak nevypadá." nebo "Z toho mi naskakuje husí kůže" a jiné fórky na Husovo upálení. Líbilo se mi, jak divadelníci-cimrmanologové vyjádřili svůj názor na padělání rukopisů, potažmo vymýšlení historických událostí a postav a udělali si srandu sami ze sebe a svého celoživotního díla. Jinak samotné představení je možná až moc zahlceno historickými postavami a událostmi a chápu, že člověk musí být sběhlý v českých dějinách, aby pochytil všechny detaily a související vtipy. ()
Když sem poprvé přemýšlela nad hodnocením (zatím) poslední Cimrmanovcké hry, přikláněla jsem se spíše ke čtyřem než pěti hvězdičkám, ale nemohla jsem hodnotit jinak než plným počtem. Tahle banda komiků baví diváky už téměř padesát let pořád se stejným elánem. Nemluvě o tom, že Láďa Smoljak už tehdy měl zdravotní probémy. Úvodní přednášce ani hře samotné nic nechybí, všichni herci září a hru si užívají, vtipy jsou jako vždy geniální... Smoljak s celým divadlem zde zanechali (nebo zanechají?) víc, než kdokoli jiný. Jestli mají být Češi na někoho opravdu hrdí, tak jsou tohle ti praví lidé. ()
Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... ()
Galerie (10)
Photo © Originální Videojournal
Zajímavosti (18)
- Hra má dohromady 8 postav a dohromady je potřeba 16 herců. V pořadu Českého rozhlasu „Půlstoletí s Cimrmanem“ Ladislav Smoljak uvedl, že v době, kdy dávali dohromady obsazení, neměli k dispozici 16 herců. A tak byli povoláni kulisáci Michal Weigel, který již několik malých rolích měl, a Zdeněk Škrdlant, který do té doby pouze pracoval jako kulisák. Ladislav Smoljak vzpomíná, že jim dlouho trvalo, než se jim podařilo trefit do rytmu: „Zatímco my jsme to už uměli, tak oni v tom stále tápali, ale občas se jim to povedlo.“ (TomasSlach)
- Původně měl postavu Maršála Radeckého hrát Pavel Vondruška a Josef Koudelka. Ale nakonec nebyl obsazen do této role ani jeden. Josef Koudelka kvůli sporu s Ladislavem Smoljakem během zkoušek, po kterém divadlo opouští. Pavel Vondruška kvůli vysokému věku a zhoršující se paměti. Nakonec byl do role obsazen Václav Kotek, který tuto roli hrál ve většině představení. Jako alternace byli zvoleni Bořivoj Penc, který zároveň hrál Jana Husa a Petr Reidinger, který hrál zároveň Svatého Václava. (TomasSlach)
- První stránka hry České nebe se dostala na papír 21. listopadu 2006. Takto na její psaní vzpomínal Ladislav Smoljak: „Dneska jsme prvně sedli se Zdeňkem ke stroji a napsali stránku a půl. Docela jsme se nasmáli. Což ještě nic neznamená. Shodli jsme se na názvu České nebe. Zdeněk usedal se mnou k psaní s pochybností, zda to téma vydrží na celou jednoaktovou hru. Já tomu dost věřím.“ (mnaucz)
Reklama