Máme papeže!

Už první záběr z konkláve, kde vypadne proud a kardinálové potmě sedí v úvahách, zda venku vědí, že jim nejde proud, naznačí kurz jemného humoru, který provází celý film, který je mimochodem zajímavým dramatem ztráty sebedůvěry a odvahy přijmout zodpovědnost, která potkala hlavního hrdinu v nejnevhodnějším okamžiku jeho života. (20.04.2012)

Poslední pokušení Krista v postmoderním nátěru 21. století. Paralel se Scorseseho legendárním filmem je dost, přesto se film Nanni Morettiho liší v jedné zásadní věci, totiž v kvalitě mimiker - zatímco Martin Scorsese točil svou filmovou adaptaci kontroverzní knihy apriori jako vážné drama, Habemus Papam je dovedně maskováno coby odlehčená komedie a dokonce až fraška (tolik typická pro tvorbu levicových italských umělců), v níž kardinálové při konkláve hrají volejbal a papež nutně potřebuje sezení s psychoanalytikem - jak už to ve fraškách bývá, paradoxně právě bezvěrcem. Smysl celého snímku je ale někde docela jinde. Dlouho jsem si coby divák nebyl jist, zda je film určený především pro věřící, speciálně katolíky, dostatečně sdělný i pro člověka pochybujícího či nevěřícího. Ale s postupujícím dějem (a především pak při katarzi nečekaného finále) jsem pochopil, že Habemus Papam je především pro takového diváka, neboť pochybující papež je právě jím samým. Tedy mnou. A jestliže se právě režisér filmu obsadí do role ateistického intelektuála vzývajícího jako nejvyšší božstvo Freuda, přičemž jeho milovaná manželka, psychoanalytička!, žije již delší dobu ve svazku s jiným mužem, je stejně nešťastnou figurou jako dotyčný papež. Lidé sice hodnotí tento snímek vysoko, ale přesto často jeho podstatu vůbec nechápou, zmátly je ony dokonalé mimikry. Píší něco o tom, že ,,papežové mají své dny" nebo podobné bláboly a zjevně jim nedochází, že ten film je v podstatě těžce depresivní... Máme papeže, to ano. Bůh je ale mrtvý, Freud taky... PS: Neuvěřitelné vizionářství tvůrců tohoto filmu asi nejlépe vyplyne rastrem roku 2013, když na svůj pontifikát abdikoval Benedikt XVI., první papež za posledních tisíc let, který odstoupil dříve než umřel, tedy analogicky se Scorseseho Ježíšem Kristem předčasně slezl ze svého kříže... (15.04.2012)

Tohle je velmi vzácný úkaz: film vtipný a chytrý zároveň. A přitom není těžkopádný - a to přestože se zabývá tím nejdůležitějším: životem, vesmírem a vůbec. Je to film o krizi víry. Nikoliv ale o krizi víry v Boha - ten zoufale rozkolísaný papež v Boha věří bez pochyb, čemu ale nevěří, je on sám. On ví, že Bůh existuje, ale nedostává se mu sil, aby mu na té nejvyšší pozemské pozici dokázal sloužit. Stejně jako ateistický psychoanalytik - nejlepší v celé Itálií - nejspíš bez výhrad věří ve Freuda, ale přesto v sobě nenachází dost sil, aby zachránil vlastní manželství. A jeho milovaná žena? Vytvořila si vlastní víru v cosi, čemu říká "rodičovský deficit", ale její vlastní děcka se mlátí úplně stejně, jako děti absolutně nepoučených dělníků odněkud z Horní Dolní. ____ Ani herci, kteří absolutně věří Čechovovi - a komu taky jinému, že? - ve svém orákulu nezískávají stoprocentní jistotu a ten nejlepší z nich, ten, který dokáže odcitovat celé hry, končí v blázinci. ___Paralela mezi divadlem a postavením papeže není, podle mě, tak přímočará, aby se dala vykládat jakože: musíme se naučit roli, ať už jí věříme nebo ne, ale hlavní je kumšt. To je blbost. Herec i papež věří, že je něco nad nimi - ať už je to Bůh nebo opravdu vcelku nedostižný dramatik. Jen si myslí, že toho nedokážou dosáhnout, což je kastruje. ___ A Francesco Piccolo hraje svého tíhou úřadu překvapeného papeže tak lidsky pochopitelně, že mám chuť ho obejmout a začít k němu chodit na mše. (15.03.2013)

Máme papeže! Ups! Ehm... Myslím, že byl načase zase jednou snímek o tom, kdy namísto někoho nepravděpodobného, který se ovšem svého úkolu přes všechny peripetie zhostí bravurně a všichni nakonec zatleskají, padne volba na někoho nepravděpodobného, který ovšem zaváhá a projeví lidskou ztrátu sebedůvěry. O tom, jestli se se svou slabostí vyrovná a přijme boží volbu a zodpovědnost z toho plynoucí,je právě drama Habemus Papam. Jde o drama, kterým se line náznak humoru a komedie, ovšem jen v té míře, v jaké ji obsahuje prostý život sám. (07.06.2012)

Nekonec zklamání. Čekal jsem vtipnější příběh, inteligentnější humor. Námět je výborný, ale to co slibuje OTD, ve filmu splněno není a pasáž s nejlepším potenciálem, kdy svatý otec vezme kramle, je doslova promarněnou příležitostí. Volejbal na dvoře připomíná klip Monkey Business Piece of my life (čili mu vizálně chybí originalita) a autoři se z téhle do absurdna dovedené odbočky snažili vytřískat příliš (tleskající jeptišky vyloudí úsměv jen jednou, pak už všeho moc škodí). Skvělý a ze všech nejlepší je vatikánský mluvčí v podání Jerzy Stuhra, nám známého Šuplenďáka a Sexmisisty. (20.02.2013)