Píseň jmen

Velmi příjemný film. Přestože pojednává o vážných, až tragických tématech - odloučení syna od otce a rodiny, válečná utrpení, holocaust Židů v Polsku, činí tak formou a způsobem, jenž nepřebíjí hlavní téma filmu, jímž je láska životní přátelství dvou chlapců a později mužů z různých zemí, kultur a náboženských vyznání, ale především - láska k hudbě. Herecké výkony Tima Rotha a Cliffa Owena umocňuji emocionální prožitek z celého filmu. (30.09.2023)

Příběh má sílu a to i přesto, že jsem měl po celou dobu pocit, že jsem něco podobného už někde viděl. Girard se obstojně popral i s vyprávěním o dvou časových rovinách a vedle ostříleného dua Roth-Owen příjemně překvapili i mladí herci. Jenže vzhledem k tématu jsem čekal víc emocí, což je dáno tím, že spojení Dovidla s rodinou v Polsku a následné pátrání po jejím osudu tady působí spíš zběžně, což je v celkovém kontextu chyba. Za nedostatek považuji i fakt, že pátrání po Dovidlových osudech mělo jen minimální obrazové vyjádření. V důsledku toho všeho mě finále, při kterém se mi měly koulet po tvářích krokodýlí slzy, nechávalo spíš chladným. Stejně jako celý film. 60% (25.06.2020)

Holocaust je nepochybně nesmírně závažné téma, které si zaslouží, aby bylo umělecky zpracováno z mnoha úhlů pohledu a mnoha aspektů, které jsou svým způsobem nevyčerpatelné. Na druhou stranu se zároveň stalo již do jisté míry inflační, kdy řada děl už nepřináší nic nového a pro řadu autorů je to jen obezlička, jak se snadno zviditelnit. Tento film se ale naštěstí něčemu podobnému vyhnul, nasvítil dané téma nezvykle a do jisté míry ho i zlidštil a odtabuizoval tím, co dobře vystihuje pointa závěrečné modlitby za mrtvé v samotném závěru. A to je také ten nejlepší způsob, jak se po tolika letech začít s tématem holocaustu vyrovnávat,  aby se z něj nestala jen neživotná fráze a nezasloužené simulakrum. Film má řadu silných a emotivních momentů, avšak neubránil se místy ani určitému nadbytečnému patosu. I tak si ale zaslouží hlubší ponor od premýšlivých diváků, kteří se nespokojí jen s povrchně klišovitým viděním světa. (22.09.2023)

Mix geniality, náboženství a židovského údělu. 1)  Židovskou atmosféru to nesporně má. Ale jinak cítím spíš rozpaky než nadšení._____ 2)  Spoiler. Ze třech časových rovin, v nichž se příběh odehrává, se mi nejvíce zamlouvala první, kdy jsou hlavní protagonisté děti. Tehdy ještě děj obsahuje napětí a neurčitost budoucího vývoje. Následuje poněkud nejasná a nepřehledná epizoda kolem londýnského koncertu a Dovidlovy náboženské hereze. Celou věc pak rámuje pátrání v současnosti po tom, co se tehdy vlastně stalo. To mě příliš nepřesvědčilo. Ani pointě moc nevěřím. Knihu jsem nečetl a tak jsem odkázán čistě na film._____ 3)  Jakmile vidím na obrazovce více emocí, než které sám pociťuji, tak něco není v pořádku. Když vím, že bych měl něco cítit, ale sám to necítím, pak je něco špatně. Neskromně se budu domnívat, že chyba není na straně receptora._____  4)  Připadám si trochu jako ve škole. Snímek plný symbolů mi neustále podsouvá, co mám cítit a vlastně i co si mám myslet. Použití Písně jmen, o níž jsem tu slyšel poprvé a která, myslím, je čistě fiktivní, věci nepomohlo._____ 5)  A tak nakonec to nejlepší jsou mladí herci. 24letý Jonah Hauer-King (geniální houslista Dovidl), 11letý Luke Doyle (Dovidl jako dítě), 28letý Gerran Howell (Martin) a Misha Handley nezjištěného věku (Martin jako dítě). (25.04.2022)

Nejsem fanouškem upištěného fidlání na housle, takže mě hudební stránka filmu rozhodně nestrhla, spíš naopak. Zbytek by celkem ušel, pátrání po ztraceném bratrovi proložené záběry z dětství a dospívání bylo docela zajímavé, jen ke konci se už zbytečně táhlo. Plus mi ve výsledku přišlo, že snímek nezapůsobil tak silně, jak měl. Vlastně byl v mnoha ohledech dost odtažitý, proto nemohu přidávat na hodnocení a nechávám to na průměru. /// Viděno na JOJ Cinema s českým dabingem. (04.02.2022)