Armadillo
Armadillo
Armadillo
Obsahy(1)
V únoru 2009 přijíždí na základnu Armadillo v jihoafghánské provincii Helmand skupina dánských vojáků v doprovodu dokumentaristy Januse Metze. Ten zde společně s kameramanem Larsem Skreem celých šest měsíců sleduje, jak probíhá život mladých vojáků necelý kilometr od tálibánských pozic. Výsledkem jejich práce je strhující a navýsost autentické válečné drama, které bylo na letošním festivalu v Cannes po zásluze odměněno hlavní cenou v Týdnu kritiky. V Dánsku vzbudil snímek bouřlivé reakce ohledně kontroverzního chování některých vojáků během přestřelky s bojovníky Tálibánu. Při natáčení této napínavé, brilantně sestříhané a vizuálně vytříbené sondy do psychiky mladých mužů uprostřed nesmyslné války, jejímiž oběťmi jsou především místní vesničané, tvůrci nejednou riskovali svůj život. Ještě znepokojivější než scény, kdy kulky tálibánců sviští kolem jejich kamery, jsou však záběry mladých vojáků, snažících se každý po svém vyrovnat se situací, při níž jde o holý život. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (99)
Spíše hraný dokument a dánských hravích kloučcích, kteří sem tam rozstřílí na mraky nějakého talibance (granát a 40 kulek) a pak si o tom na základně pěkně povídají. Pokud mrtvola smrdí i se tomu zasmějí. Z vojenského hlediska bylo zajímavé, že kdyby nebyli vybaveni tak perfektním spojením 21. století, tak se tam postříleli navzájem. Průměrný snímek jakých se točí desítky. Rusové to zvládají poněkud lépe. ()
Nebezpečné domácí video ~ Tenhle snímek mě nějak moc nezasáhl, jak bych dle hodnocení očekával. Skupina mladých blbých kluků si jede zastřílet, nevědouc, kam vlastně budou vysláni. Pošlou je do "Afghánu", některé to zabije a nebo zmrzačí, na druhé straně stejně tak, a civilové uprostřed to stejně odprdí nejvíc. Oni a jejich krávy a hlídací psi. A ke konci se dozvíme, že si tu "Afghánskou ruletu" někteří dají ještě jednou a pak zas a zase, dokud to prostě bude vycházet. Smysl to ale moc velký nemá, perou se o jedno políčko a jedni jak druzí se postřílí a stáhnout zpět. Asi mi nějak unikl smysl tohohle dokumentu. Záběry z akce a pár slz. Tady alespoň nezaznělo, jak je tam přišli osvobozovat, to a hudba v titulcích jsou jedním z velmi mála plusů. ()
V souladu s výstižným sloganem snímku "pro vás je to film, pro ně je to realita" se tento důmyslně vystavěný dokument o válce odvíjí podle klasických žánrových schémat válečných filmů. Ukazuje vojáky před odjezdem do Afghánistánu v typických situacích (večeře s rodinou, obscénní party na rozloučenou v kasárnách) a během nasazení v Afghánistánu prezentuje vojáky jako personifikace žánrových klišé - vulgární chlapáctví, nerozvážnost, nenucenost. Dokonce i ve stylu klasických válečných filmů vůbec neukazuje protivníky. Právě v této zřejmě nezáměrné autostylizaci vojáků i filmu spočívá jeho síla. Díky chlácholivému žánrovému rámci má zdrcující působivost sekvence, kde dojde ke kontaktu vojáků s nepřítelem. Dokument nepojednává o vojácích coby individualitách a nezaměřuje se na jejich pocity, nýbrž ukazuje válku jako extrémní zkušenost z života ve stínu smrti. Záběry, kde vojáci trousí suverénní poznámky nad těly zastřelených protivníků přináší krajní zneklidnění, protože přesně útočí na nitro diváků, kteří válku sledují z pohodlí svých křesel doma či v kině. ()
Snímek, kde kameraman nesleduje na pětatřicátou klapku umělecké zájmy pintlich režiséra v křesílku opodál, nýbrž sleduje, aby primárně nedostal hedku od talibánce, bude asi vypadat trochu jinak, že? Armadillo je tak syrové, neučesané a nevypointované, že vysvětlí obsah hlášky "ty se asi moc díváš na americké filmy" lépe než tisíc slov. Armadillo má nulové umělecké, kreativní a morální vize, jediný záchvat občasné kreativity jsem zastihl ve střihu, na který měl kolega kameraman bratru více klidu. Často je všední a nudný, asi jako pobyt v zachlustané pouštní základně. V Armadillu nikdo neřeší žádné cool situace, nesype z rukávu žádné cool hlášky, u kterých předtím tucet lidí ze štábu řešil, jestli budou správně artikulovány a dost cool. Hudba je naflákána dost záhadně. Mrtví talibánci vypadají nervózní low-res kamerou jako beztvará hromda sraček, že to nikdy ani deset Spielbergů takhle odporně nenaaranžuje. Nejsou to pro mně žádný životňáky, ale vážím si - snad z logiky, že jich fakt moc neni - všech komorních válečných filmů, kde se podrobně řeší každá možnost smrti, každý zdánlivě bezvýznamný, ale optikou jednotlivce pro někoho zásadní, krok, jako to ukazuje třeba Umírání za dlouhého dne, nebo zdařilé vykreslení frustrace v logicky trochu nudném Jarhead, a myslím si, že úžasně daleko k jádru pudla zašel v deseti hodinách fanastický Band of Brothers, jenže jsou věci, které se filmem prostě ochcat nedají (70%). ()
Nevím, co si o tom mám myslet. Autentičnost na úkor všeho ostatního? De Palma natočil lepší dokument. Bezduché komentáře dánských vojáku, hekající americké porno jako neúnavná kulisa při volném čase na základně mě začaly po 30 minut dost otravovat. Za super autentické záběry v boji smekám, chce to odvahu jak od tvurcu, tak od vojáku, ale škoda, že tato odvaha není využita nějakým prospěšnějším zpusobem, než na nesmyslné zabíjení. Dost mě zarazily postoje dánských vojáku k tomu všemu - nevím, jestli bych si to násilí dokázal sám v sobě s takovým ledovým klidem obhájit stejně jako oni. ()
Galerie (14)
Photo © TrustNordisk
Reklama