Armadillo
Armadillo
Armadillo
Obsahy(1)
V únoru 2009 přijíždí na základnu Armadillo v jihoafghánské provincii Helmand skupina dánských vojáků v doprovodu dokumentaristy Januse Metze. Ten zde společně s kameramanem Larsem Skreem celých šest měsíců sleduje, jak probíhá život mladých vojáků necelý kilometr od tálibánských pozic. Výsledkem jejich práce je strhující a navýsost autentické válečné drama, které bylo na letošním festivalu v Cannes po zásluze odměněno hlavní cenou v Týdnu kritiky. V Dánsku vzbudil snímek bouřlivé reakce ohledně kontroverzního chování některých vojáků během přestřelky s bojovníky Tálibánu. Při natáčení této napínavé, brilantně sestříhané a vizuálně vytříbené sondy do psychiky mladých mužů uprostřed nesmyslné války, jejímiž oběťmi jsou především místní vesničané, tvůrci nejednou riskovali svůj život. Ještě znepokojivější než scény, kdy kulky tálibánců sviští kolem jejich kamery, jsou však záběry mladých vojáků, snažících se každý po svém vyrovnat se situací, při níž jde o holý život. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (99)
Co si vybrat z válečných dokumentů roku 2010? Je to jednoduché, protože nemohou být snad více odlišnější dokumenty než je Armadillo a Restrepo. Hledáte-li investigativní novinařinu a přesné zdokumentování aktuálních událostí v Afghánistánu je pro vás Restrepo. Fanouškům fikčních celuloidů spíše doporučím dánského Pásovce, už jenom kvůli filmové kameře a hudbě (jejíž použití nemá nic společného s jinými, konvenčními, dokumenty). Stejné téma, podobný zážitek ale naprosto rozdílná atmosféra a cesta k cíli. Začátek bych se nebál ani srovnávat s prvními minutami Cameronových Vetřelců - divák atmosfericky jenom čeká, že přijde něco většího. 75 % ()
Tak takhle si představuju dokument, který jde až na dřeň a dokáže bez jakýchkoli manipulativních praktik zprostředkovat svému divákovi realitu války ve vzdálené zemi, a to tak, že i člověk bez znalosti hlubších souvislostí, kontextu a historie afgánského konfliktu se dokáže dobře orientovat v pozici evropského vojáka, který má napravovat 20 let omylů dvou supervelmocí. Teprve tady si člověk uvědomí, jak absurdní je představa, že se podobný konflikt dá řešit silou. Je to srážka dvou naprosto odlišných civilizací a konflikt, který nemá konce. Při potlačování partyzánské války jsou těžké zbraně a ultramoderní vybavení často naprosto k ničemu. Tanky a automobily ničí pole rolníků, jejichž zájmy chtějí vojáci hájit. Stejně tak jakékoli vojenské akce dopadají na vrub civilního obyvatelstva, které obvykle dá přednost místním bojůvkám, jejichž jazyku a kultuře rozumí, před cizími vetřelci. Dokument ukazuje dánské vojáky jako normální kluky, kteří mají myšlení odpovídající jejich věku a životním zkušenostem. Chtějí zažít nějaké dobrodružství, touží po akci, mají normální lidský strach a projevují běžné emoce. Armadillo je cenné právě tím, že si na nic nehraje, a jestli je něčím šokující, pak spíš tím, jak hystericky reagovala média a veřejnost na chování vojáků v dokumentu. Mně přijde chování vojáků v daných situacích naprosto logické a soudnost schází spíš na té opačné straně. Celkový dojem: 95 %. ()
Hodně slabé tři hvězdy. Příběh mne nezasáhl, nevtáhl mě do děje. Záběry nejsou moc zajímavé, stejně jako kamera a vyprávění. K tomu navíc celkem otravní dánština, která se nedá moc dlouho poslouchat. Čekal jsem, že to bude stejné, případně ještě lepší než Restrepo, avšak tomu tento snímek nesahá ani po kotníky (teda za mě). ()
Snímek, kde kameraman nesleduje na pětatřicátou klapku umělecké zájmy pintlich režiséra v křesílku opodál, nýbrž sleduje, aby primárně nedostal hedku od talibánce, bude asi vypadat trochu jinak, že? Armadillo je tak syrové, neučesané a nevypointované, že vysvětlí obsah hlášky "ty se asi moc díváš na americké filmy" lépe než tisíc slov. Armadillo má nulové umělecké, kreativní a morální vize, jediný záchvat občasné kreativity jsem zastihl ve střihu, na který měl kolega kameraman bratru více klidu. Často je všední a nudný, asi jako pobyt v zachlustané pouštní základně. V Armadillu nikdo neřeší žádné cool situace, nesype z rukávu žádné cool hlášky, u kterých předtím tucet lidí ze štábu řešil, jestli budou správně artikulovány a dost cool. Hudba je naflákána dost záhadně. Mrtví talibánci vypadají nervózní low-res kamerou jako beztvará hromda sraček, že to nikdy ani deset Spielbergů takhle odporně nenaaranžuje. Nejsou to pro mně žádný životňáky, ale vážím si - snad z logiky, že jich fakt moc neni - všech komorních válečných filmů, kde se podrobně řeší každá možnost smrti, každý zdánlivě bezvýznamný, ale optikou jednotlivce pro někoho zásadní, krok, jako to ukazuje třeba Umírání za dlouhého dne, nebo zdařilé vykreslení frustrace v logicky trochu nudném Jarhead, a myslím si, že úžasně daleko k jádru pudla zašel v deseti hodinách fanastický Band of Brothers, jenže jsou věci, které se filmem prostě ochcat nedají (70%). ()
Súhlasím s Malarkeym. Je to dokument, ale zhruba od polovice je tak adrenalínový, že skôr pripomína vojnový film. Sledujeme cestu niekoľkých Dánskych vojakov, ktorý prvýkrát okúsia misiu v Afganistane. Ich cesta začína rozhovormi s rodinami, oni ich rozhodnutie samozrejme nechápu. Chlapi očakávajú dobrodružstvo a nemalou motiváciou sú iste i peniaze. Režisér s nimi musel byť na misii asi celých 6 mesiacov. Určite sa tam natočila hromada materiálu, takže bolo z čoho vyberať. Vznikol tak výborný dokument z reálneho prostredia, kde letia vzduchom skutočné guľky. Roztrasená kamera nevadí, kameramanovi od strachu určite nevošiel do zadku ani zastrúhaný vlas a v pohode si na to zvyknete. Vrcholom je vydarený útok na 4 člennú skupinu Talibancov, ktorých na kusy roztrhá ručný granát. Ten masaker je tam nasnímaný, vrátene toho, čo to schytal najviac(úplne na sračky). Okolo tejto úspešnej akcie sa točí aj celý záver dokumentu. Severania ma už neprekvapujú. Na čo siahnu, to premenia vo "filmové zlato". Ako dokument si zaslúži plný počet. 100%. ()
Galerie (14)
Photo © TrustNordisk
Reklama