Obhájce

Podle mě je ten film chytřejší, než vypadá. Minimálně nelze popřít kvalitu, s jakou docela dlouho zakrývá fakt, že jde o tuctovou historku z právnického seriálu, kterou se někdo – Bůh ví proč – rozhodl předělat na film. Co je ovšem obzvláště zajímavé, je fakt, že úplně stejně zakrývá zpovykaný playboy Ryan Phillippe svoji skutečnou tvář. Takže tak jako zakrývá film, že je jen tuctovou historkou, zakrývá i Ryan Phillippe, že je jen obyčejným grázlíkem. Toto pozoruhodné zrcadlení podstaty filmu v jeho částech je v kinematografii docela časté, můžeme zmínit třeba roboty z Transformerů, které lze vnímat jako alegorii jejich vlastního ekonomického statusu – díky tomu, že mohou tak rychle měnit tvar, jsou úspěšní ve filmech, v počítačových hrách, v hračkářstvích, komiksech atp. Ty neustále se měnící roboti tak vlastně zrcadlí merchandisingovou podstatu současného filmového průmyslu a způsobu, jakým Transformeři vydělávají. Chceme-li nějaký méně komerčnější příklad toho, jak se celek filmu odráží v jeho částech, můžeme vzpomenout Mlčení jehňátek, jejichž klíčovým tématem je proměna (lišajové Buffalo Billa, metamorfózy Lectera z distingovaného pána do kanibala, proměna Jodie Foster z dívky, pronásledované můrami o zabíjení jehňátek, do ženy s diplomem agentky FBI). Tato proměna se ovšem odráží i v nepřetržité proměně od jednoho filmového žánru k druhému. Metamorfóza, o níž film pojednává, tak popisuje i jeho vlastní podobu - kriminálního filmu, thrilleru (téměř až hororu) i psychologického filmu. Měli bychom proto odolat četným pokusům Hannibala patologizovat, prezentovat jej jako nemocného lumpa, ojedinělého parazita v jinak zdravém zeleném jablku. To jablko, ten film, je nemocný. ____ Když už bylo řečeno cosi o tom, jak se celek film odráží jeho částech, musí být zmíněn i opačný případ, kdy se film odráží v celé sérii či frančíze. Při troše zjednodušení lze tvrdit, že většina filmových příběhů začíná vesele a postupně nabírá na dramatičnosti. Stejně tak je tomu ovšem u filmových sérií, například Rychle a zběsile začínaly jako rozdováděný melodramata a ve čtvrtém a pátém díle najednou výrazně potemněly do místy až komicky senilní polohy. Totéž Pán prstenů, nebo Harry Potter, který prodělal podobný vývoj od vesele humorné pohádky pod Columbusem do Yatesovi ultravážné verze naládované obludnou epičností. Tahle universální triáda část – celek – série se ostatně netýká jen filmů, ale i národů, například: skobový nos – Žid – sionistické spiknutí. Nebo abychom zůstali doma: zlaté české ručičky - Honzové s fištrónem dobývající a přečůrávající svět – mesianismus propuknuvší například v husitství (ale i: špatně volené oblečení aneb v taplákách nejen do sámošky – banda zanedbaných, líných a zakomplexovaných zlodějíčků, podvodníčků, tunelářů, flákačů, okecávačů a švejků – národ, který si ani neumí sám vládnout a potřebuje dobré rady a vedení těch vyspělých lidí zvenku). Věc se má každopádně tak, že je vlastně jedno, jestli si všímáme částí, celku, nebo sérií, protože se navzájem zrcadlí. Mohli bychom to říct i tak, že objekt se nemění, mění se jen náš náhled na tento objekt, jak nám neustále naznačuje ve filmech kamera změnou velikosti záběru od detailů přes polodetaily a polocelky po celky, ačkoliv snímá principielně pořád totéž a mění jen velikost objektivu. (08.09.2011) (méně) (více)