Jeskyně zapomenutých snů

Dokumentární film tak, jak si ho představuji v nejčistší podobě... Herzog nám pomocí filmového plátna zprostředkovává zážitek, kterého by se nám jinak nedostalo; přivádí nás k "záblesku minulosti", představuje nádheru, čistotu a uchvátnost jeskynního komplexu Chauvet. V tomto případě je 3D víc než na místě; stačí si jen odmyslet okolní diváky a vpíjet se do zvuků ticha, zaposlouchat se do tlukotu vlastního srdce. Skutečně dechberoucí podívaná... [Metropol Olomouc, 6.12.2011 - s Caym + Jennifer.S] K přečtení doporučuji: http://25fps.cz/2011/jeskyne-zapomenutych-snu/ (07.12.2011)

Více než dokument je Cave of Forgotten Dreams spíše Herzogovým zamyšlením nad odvěkou lidskou touhou zachytit určité vědění a jako takovému lehce podráží nohy jedině fakt, že se vše snaží režisér vtěsnat do jakéhosi "optimálního dokumentárního tvaru". Závěr s radioaktivními, albínskými krokodýly ale vynahrazuje vše. (12.10.2011)

… a to čistě za samotné malby a za předpokládaný vizuální zážitek ve 3D (viděno bohužel z DVD, ale další hodinu a půl života mě tomu ani nenapadne věnovat). Pokud jde o užvaněný komentář a celkové „filosofující“ pojetí, jsem přesvědčený, že si Herzog dělá z lidí srandu; Star-Spangled Banner jako ukázka pentatonické(!) melodie, očichávač otvorů s voňavkářskou průpravou, „možná-uslyšíme-i-tlukot-vlastního-srdce-buch-buch-buch“ a další pouťové atrakce toho buďtež důkazem, a i kdyby náhodou tohle všechno mělo tvořit jízlivý kontrast k závěrečné nekomentované prohlídce (i když pak se vlastně ještě šlo do pavilonu krokodýlů, takže nejspíš ne), přijde mi to jako mimořádně slaboduchý způsob, jak naložit s materiálem z míst, kam lidská noha s kamerou hned tak znovu nevkročí. (09.03.2018)

Dokumentární tvorbu lze pojmout na různé způsoby. Německý filmař Werner Herzog svůj skromný příspěvek lidstvu pojal jako poetizující ódu na první známý prehistorický kinematograf. Biograf sice primitivní, ale v kontextu historie doby mnohem trvanlivější, než dnešní technické novinky a vymoženosti. A Chauvetova jeskyně si Herzogův vzletně oslavný postoj právem zaslouží. Rozporuplná je skutečnost ve chvíli, kdy se na jedné straně s hrdostí hlásíme k dějinám člověka, jeho vzestupu a svědeckým místům. A na té druhé straně bráníme lidem v návštěvě těchto reliktů minulosti. Co jiného nám ostatně zbývá, když člověk systematicky znehodnocuje své přirozené životní prostory? Vznikl tento hold pravěké umělecké činnosti, která je v neustálém pohybu měnících se podmínek a způsobů. Americká hymna je podpásovou ranou cynismu stoika na mozaice vnímání světa. Nakonec nám zbývá již jen to umění! A rozličné způsoby sebevyjádření! (14.07.2016)

Myslím, že se jedná o mnohem významnější film, než se na první pohled zdá. Představuje totiž návrat k jakémusi prvotnímu snění, k čistému, nekontaminovanému vytržení člověka ze světa duchů, archetypální fascinaci proměnou tvaru a substance. Herzog používá film a 3D v rozporu se současným iluzivním pojetím, které cílí na dokonalost efektu (jeho 3D je ve skutečnosti místy velmi nedokonalé). Sestupuje do hlubin historie a lidské paměti, aby, podobně jako pravěcí výtvarníci, re-prezentoval zázračnou esenci a nechal diváka pocítit hlubinu snu tam, kde ji už dnes není zvyklý vídat – v tichu, nehnutosti, prostotě tvaru. Jeho dokument je vrstevnatou úvahou na mnoho zcela základních témat, přitom se nemusí dopouštět postmoderního relativizování (chybí tu dnes populární dimenze "pranku" – co když to tam někdo namaloval včera?). Malby v jeskyni Chauvet jsou mementem něčeho, co je pro moderní lidskou bytost konstitutivní a čemu se od věků snaží přiblížit – uhlem, štětcem, hudebním nástrojem, kamerou... Není to Mallick, kdo se postaral o nejspirituálnější a nejsugestivnější zážitek – Herzog totiž ukazuje, že síla odvěké strukturující iluze lidského vnímání spočívá v tom nejjednodušším tvaru. Nevím jak vy, ale já v téhle jeskyni sny zase našel, nikoli ztratil. (a i kdyby se zítra přišlo na to, že jeskyně Chauvet je podvod – na celé magii by to vlastně nic nezměnilo) (12.10.2011)