Zvedá se vítr

Velká podívaná se vším všudy. Parádní animace a fajn příběh o leteckém inženýrovi, který si jde skrz historické události za svým, nápadité jsou snové sekvence, bavilo mě to pozorovat. Jen škoda toho přehnaně sentimentálního závěru. Nevadí ani tak to, že to skončí přesně tak, jak člověk čeká, ale věty typu "Musíš žít dál." by tam opravdu být nemusely. (08.05.2014)

Nejsou od sebe snad vzdálenější národní povahy než ta Italská a Japonská. Mijazaki byl po celou svojí tvorbu Evropou inspirován, projektoval si do ní všechny své sny i naděje, nebál se jí ve svých dílech přetvářet navzdory historickým, společenským, kulturním, technickým či třeba architektonickým skutečnostem a vytvořil si tak svůj zvláštní prostor, do kterého si rádi chodí vydechnout i ti, kteří v těchto místech žijí a vědí, že tohle všechno je jinak. Ale přesto mají tendence propadat snění o tom jak málo stačilo, aby věci vypadaly právě takhle. Není divu, že jeden z motivů tohoto filmu je jak italský a japonský letecký konstruktér zjistí, že spolu sdílí sny, ačkoli se nikdy v životě nepotkali. Mijazaki se tu pokouší vyrovnat i dalšími kontrasty, které ho jako despotického pragmatického animátora úžasných snových říší celou dobu tíží a dává nám tak nahlédnout do života přesvědčeného leteckého technika, jenž se ve svém oboru nechává inspirovat sny či náhodnými vjemy z přírodní říše (kouzelný detail, kdy si Džiro při spatření kostry křídel amerických stíhaček uvědomí, že v USA se také jedí makrely). Čím déle film trvá, tím je jasnější, že v žádné z těchto otázek nedojdeme k uspokojivému řešení, protože cokoli Džiro dokáže na jedné své straně, tím přijde o něco na straně druhé. A přetrvávajícím pocitem je pak vlastně jeho závist vůči svému příteli ve snách, který narozdíl od něj pochopil, že za větou "Le vent se lève." následovalo vždycky "Il faut tenter de vivre!" "Sem se pochopitelně nedá normálně dostat, ale teď můžeme. Sny jsou v tomhle nesmírně praktické." (14.06.2024)

Na nový Mijazakiho film jsem čekal velice nedočkavě. Vždyť mám celé jeho dílo, vyjma několika kraťasů, které šly jen v muzeu Ghibli, poctivě nakoukáno. Po zralé úvaze musím konstatovat, že to je dobrý film. A je to pořád Mijazaki. Bohužel však jiný, než ho známe, a než bychom si ho někteří z nás přáli. Fakt je, že film je smutný a depresivní a zmizel Mijazakiho trademark, tedy schopnost člověka povzbudit a dodat mu chuť a sílu do života. Rozhodně ale film stojí zato vidět z jiných důvodů. Především na vás dýchne silné národní a kulturní cítění, které má - určitě alespoň starší generace japonců - dost pod kůží. A že se vším nejde uplně souhlasit, to už musítě překousnout. Přál jsem si, aby poslední rozloučení bylo spíše na způsob Karla Zemana. (19.03.2015)

Historicky nejspíš nepřesné, což nějak ani nemám v plánu hlouběji zkoumat, nicméně filmově krásná podívaná, která tak nějak pomalu plyne a ač se zde vesměs nic neděje, Mijazaki mě i tak připoutal na dvě hodiny k televizní obrazovce. Na špičkovou Ghibli animaci jsme si všichni zvykli, stejně jako na úžasný hudební doprovod, nicméně Zvedá se vítr je zajímavý především svou jinakostí. Většina Ghibli filmů je sice mířena na dospělé diváky, ale vždy se snaží zalíbit i těm menším a hledat divácký kompromis. Zde se však tak úplně neděje a jde o patrně nejdospělejší dílo studia. A to není vůbec špatně. O to větší dojem na mě nejspíš film udělal proto, že jsem nedávno zkoukl i Hrob světlušek a přečetl knihu Moře a jed. Pohled na válku z japonské strany má jistě něco do sebe. (13.04.2020)

Mijazakiho labutí (?) píseň symbolicky spojuje jeho největší vášně - létání a fantastické sny. Poeticky a jako vždy neskonale laskavě zobrazuje úsek života meziválečného leteckého konstruktéra, od dětských představ až k prototypu slavné stíhačky Zero. I když moc o čem vyprávět zrovna nemá, zvlášť po tom, co odroste hravým fantaziím a zabere se plně do práce. Výjimečná romantická linka postrádá hloubku a čas, válka i možná etická dilemata zůstávají lehoučce naťuknuty… a také mi sem nepasoval typicky jemný, "pohádkový" výtvarný styl. Což ale nejsou zásadní mínusy, abych nepřeháněl. (02.10.2014)