Láska

Láska je jeden z těch nemnoha filmů, po jehož skončení toho budete mít hodně na srdci, ale pravděpodobně se nezmůžete na jediné slovo. Film nádherný, v jistém smyslu i zázračný, nicméně příliš bolestivý na to, aby se dal sledovat opakovaně. Vzhledem k úskalím, která tak psaní o Lásce nutně doprovázejí, si dovolím začít poněkud zeširoka. <> <> Moc se mi líbí, co kdysi podotkl M. Merleau-Ponty na vrub poetické mluvy: "Mluvit o světě poeticky znamená téměř být zticha, pokud mluvením myslíme běžné každodenní povídání." Tato myšlenka mi připomíná, že poezie je především jazykem úspornosti. Aby však nedošlo k mýlce: je to úspornost navýsost mnohomluvná a sdílná. Bouře v hrnku vody. Vezměme si například jedno z jejích ústředních témat, které básníky zaměstnává od okamžení, kdy mezi dvěma osobami poprvé vzniklo pouto hlubší než prostá nutnost; lásku. Láska je překvapivě jednoduché slovo, uvědomíme-li si, nakolik komplikovaným obsahem je naplněno. A není divu: vždyť láska je působení, jehož oblastí je celý svět (Buber). Váže v sobě mnohé rozpornosti, mnohá tajemství, mnohé krajnosti a neklid. Lásku je snadné, až příliš snadné pojmenovat, ale obtížné pochopit, natož úspěšně popsat. (Vidíte, selhávám...) Neboť láska – tak jako voda - není jedna, nýbrž má vícero podob, vícero způsobů, jakými se projevuje, mnoho paradoxních odstínů, proudů a teplot. Láska, podobna tím přirozenosti, se ráda skrývá, svou podstatu odhaluje pouze v náznacích; v mlčení, mezi řádky, mezi záběry. <> <> To je něco, čeho si je Haneke, zdá se, dobře vědom, a proto Lásku oděl do natolik příhodných filmových frází, že dokáží vnitřní rozpornost lásky opsat bez umenšení toho nejcennějšího: jejího tajemství. Jak známo, Hanekeho styl je prostý, elegantně úsporný, pro někoho možná až přespříliš chladný, ale přesto, což není takový protimluv, jak by se mohlo na první pohled zdát, netradičně hutný a komplikovaný. Jeho bohatost však narůstá směrem dovnitř, směrem k niternému prožitku – podobně jako u Cronenbergovy Nebezpečné metody. Platí to zvláště se zřetelem na to, co Haneke svým dokonale uhlazeným stylem dlouhodobě sleduje a vyjevuje, co jím nechává samočinně "emanovat" ze skutečnosti, nýbrž také se zřetelem na jemné režijní nuance, které definují jeho nezaměnitelný rukopis; jednak eleganci, s jakou poodhaluje a opětovně zastírá příběhové a charakterové detaily, jednak zkušenou hru s diváckými očekáváními, napětím a nesnesitelnou tenzí ve zdánlivě klidném a statickém záběru. Právě ono unikavého chvění v obraze, ono "hřmění ticha", jehož přítomnost je výsadou opravdu jen nemnoha kinematografických děl, vřazuje Hanekeho do vývojové linie minimalistické tradice, a to hned vedle Ozua, Dreyera či Bressona, tedy tvůrců, kteří zcela minimálními výrazovými prostředky dokázali "zviditelňovat neviditelné", ono již zmíněné "mezi", které do filmového obrazu proniká se stejně tajuplnou samozřejmostí, jako nemoc, jež se v osobě neviditelného zloděje vkrade do soukromí Hanekeho stárnoucích hrdinů, aby osudově narušila jejich životy. <> <> Haneke obecně projevuje silný respekt k iracionálnímu a podprahovému, resp. citlivost k jedinečným, obtížně vysvětlitelným okamžikům lidského života vůbec (mám na mysli všechny ty, o nichž není možno mluvit, a o kterých se proto natáčejí filmy), což skvěle dokládají jednak obě magické - a symbolicky mnohoznačné - scény s holubem lapeným uvnitř bytu, ale také skvostně ztvárněná scéna noční můry, dojemné vzpomínání při poslechu klavírní nahrávky a v neposlední řadě scéna závěrečného, zásvětního shledání. (Stejná úcta k "šetřenému" tajemství charakterizovala kupříkladu i znepokojivou výhružnost domnělého, protože nikdy nezjeveného dětského zločinu v Bílé stuze.) Pohnutky věrné intuici a instinktu, předpokládám, vedou Hanekeho i k tomu, aby v klíčových okamžicích - např. hned v závěru úvodní jednozáběrové scény - stříhal vždy o něco dříve, než je obvyklé, tj. dříve než se divák stihne v obraze náležitě zorientovat. Snad se tímto "šokovým střihem" pokouší uchovat první (nejsilnější) dojem, který setkání pohledu a obrazu přináší; moment, kdy obraz diváka zasahuje více na podvědomé než na vědomé úrovni, tedy potenciálně hlouběji - šípem do srdce. Dráždivý jinotaj se koneckonců skrývá i v krajinomalbách, do nichž se rozpouští bolest trpících-zamilovaných a které komentují lidské pády a vzestupy z neosobního řádu zacyklené (nad)časovosti umění a přírody. <> <> Takto Hanekeho filmy hrdě odolávají jakémukoli zplošťujícímu analytickému popisu, Láska obzvláště. Tím spíše, že postihuje témata, pocity a situace, které se navenek jeví velmi jednoznačně a jasně, ale které jsou ve skutečnosti k uzoufání složité. A to maximálně souladnou, průzračně komplikovanou formou, v níž je místo pro věcnost i "dávné štěstí" poezie. Dočista jako v životě, který nás opakovaně přesahuje v každodennosti. Smrtí. Utrpením. Ale stejně tak i Láskou. (23.07.2012) (méně) (více)