Jelena

Hned na začátku mě zklamalo, že úvodní záběr na májovou větvičku netrvá pět minut, jak mi bylo vyprávěno, ale pouze minutu a čtvrt. Dále se bohužel po "Vyhoštění" definitivně potvrdilo, že "Návrat" byla asi šťastná náhoda a Zvjagincev není nijak výjimečný tvůrce. Jelena je totiž průměrné sociální drama, jakých jsou plné festivaly. Pár slov k hudbě - fanoušci Glasse ať se netěší předčasně. Hudba je pouze ve třech náhodných místech ve filmu a pak až u titulků, a vždy jde o tutéž asi patnáctivteřinovou zasmyčkovanou skladbu, která se tam vůbec nehodí. Tak třeba Jelena si jde na poštu pro důchod a vlakem jede navštívit syna, a k tomu hraje dramatická hudba, jako kdyby se právě z jiné dimenze zhmotňoval radioaktivní dr. Manhattan. Ale abych jen nekritizoval - Zvjagincev se rozhodl potěšit fanoušky sivého čtveráctví a vpašoval do filmu jednoho zabitého bělouše. (04.01.2012)

Napriek nespornej kvalite Zvjagincevových filmov naďalej ostávajú najhodnotnejšou sondou do života súčasného Ruska tie stovky hodín záberov autonehôd z kamier osobných motorových vozidiel. Výpovedná hodnota o mentalite národa je zhruba obdobná, akurát tie videá autonehôd sú o čosi dynamickejšie a dá sa na ne pozerať aj opakovane. (09.12.2017)

Dokonalo vykreslená vypočítavosť a kam až môže viesť prudko egoistické zmýšľanie, hoci s veľkou rozvahou. Je to až zarážajúce ako niektorí ľudia dokážu vedome škodiť iným len pre svoje dobro, a pritom nevyzerá, že by ich to nejako extra trápilo - teda aspoň na povrchu to vedia krásne skryť, ale možno vo vnútri ich svedomie (ak ho vôbec majú) pekne postupne ničí. Námet bol dobrý, taktiež spracovanie a vynikajúca kamera. Ale škoda, že najmä k záveru nebol dôraznejšie a hlbšie vykreslený vzájomný vzťah medzi Jelenou a Voloďovou pozostalou dcérou Katerinou - práve toto by mohlo filmu dodať to čo mi tam veľmi chýbalo, celkovo že Katerina bola tak v úzadí, a to pochybujem, že by nechala všetko len tak jednoducho plynúť, keďže nemala zrovna moc ľahostajnú povahu. Elena Lyadova bola naozaj očarujúca. (09.12.2013)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Sledování rodinných vztahů osamělých bytostí mě neoslovilo. Nadezhda Markina jako Jelena svádí svůj vnitřní boj, který ke mně přes sedm řad od plátna nedošel. Film uvrhne diváka do smutku, postavy jsou mu zcela odcizené, ale všechny nedostatky vynahradí hudba génia Philipa Glasse. Bez ní by některé scény ztratily svou intenzitu a naléhavost. (07.07.2011)