Můří deníky

The Moth Diares představuje unikátní ukázku postmoderního díla přímo vybízejícího diváka k několikerému "čtení" a hlubšímu zamyšlení se nad nabízenými symboly, které jsou tu více, tu méně explicitně předkládány. Na první, jednoduchý pohled je nám prezentována moderní variace na klasické gotické příběhy, což je nám autory potměšile podbízeno hned v úvodu a prezentováno skrze jednoduše čitelné aluze (budova školy, postava Lucy vystupující zde stejně jako v Draculovi v roli oběti atd). Ovšem již zde se objeví první autorská zlomyslnost, kdy se sice základní syžet jakoby drží Stokerova románu, ale drze ho mísí s prvky přejatými z jiného tradičního upírského díla, Carmilly, a známé situace tak v rámci nového kontextu dostávají nový rozměr. Tak jako v Carmille, i zde jsou mužské postavy upozaděny na úkor ženských a jejich případné vynoření se v ději je doprovázeno pocitem zrady, ať už se jedná o otce, který zradí svou dceru sebevraždou, o milence, který dívce ublíží při sexu či učitele, který se místo rady pokusí s dívkou vyspat. Radikální feministické přenesení biblické zrady je nejlépe patrné právě u posledně jmenovaného, jenž zde manifestuje rozklad tradiční role autorit, které se již déle nedá věřit, ale člověk je nucen spolehát se pouze sám na sebe a vzít řešení do vlastních rukou. To lze chápat nejen jako morální stanovisko ve smyslu filosofie Ayn Randové, ale také jako symbolickou nutnost odpoutat se od nezodpovědného dětství a konečně dospět. Ostatně celý film se dá vnímat jako výpověď o problematickém dospívání, kdy hlavní hrdinka trpící otcovou sebevraždou se bojí překročit práh oddělující dětství od dospělosti a přijmout zodpovědnost, kterou to přináší. Chorobná fixace hlavní hrdinky na Lucy by pak nebyla způsobená milostným citem, ale touhou po návratu do bezpečných časů nevinného mládí, kdy se ještě "hrálo" na nejlepší přítelkyně stojící proti celému světu, špitání do ouška a spaní v jedné posteli postrádající sebemenší sexuální náboj. Lucy, nedotčena podobnou ztrátou, ovšem práh překročit chce a Ernessa, nevědoma si narušeného psychického stavu Rebeccy, se tak nevědomky stává pouze nastrčenou obětí, postavenou jako zeď před čím dál nebezpečnější dívku, která si jí pod vlivem "špatné" literatury a psychotropních látek začne postupně démonizovat. Neschopna následně odlišit snové sekvence od reality začne ohrožovat i své okolí, avšak ani přes podvědomé tušení, že špatně jedná ona a ne Ernessa (viz můry vynořující se v jejích snech, jejichž význam snář charakterizuje jako "Máte, vážení, černé svědomí! Nejspíš jste udělali nějakou nefér věc, někomu jste tak trochu podrazili nohy a teď vás za to mučí vaše podvědomí. To je to, co vám sedí za krkem!"), není schopna až do závěrečné katarze sama se sebou nic udělat. Pokud by si člověk udělal čas, dalo by se toto dílo demontovat a reinterpretovat v rámci mnoha stejně legitimních teorií, vždyť díky Barthesovi je dnes autor mrtvý a jedinou jistotou tudíž zůstává nejistota... A teď něco o kvalitě snímku. Je to sračka. (30.03.2012) (méně) (více)