Domek z karet

Považuju se za racionálního člověka, který se navíc nerad ukvapuje, takže emocemi se nechávám ovládat jen výjimečně - obvykle tehdy, když mi něco těžkého nebo ostrého spadne na nohu. Lásku na první pohled odmítám, přesto jsem už po pár minutách prvního dílu cítil, že mezi mnou a seriálem vzniká silné pouto - zkrátka se dokonale strefil do nálady i mého vkusu. Satiru počítáme mezi komické žánry, obvykle ji spojujeme s nadsázkou a absurditou, s groteskou a černým humorem. Zkrátka u ní předpokládáme salvy smíchu. Svého času mě překvapilo, že morbidní román Kupec dětí, který ve mě vzbuzoval úplně jiné emoce, je recenzenty rovněž označován za satiru. Pod označením politická satira si nejspíš představíme seriály typu Ano, pane ministře, případně hubatější Je to soda. Domek z karet je na první pohled serióznější, jde mu o věrohodnost a nesnaží se vyvolávat salvy smíchu. Na první pohled vychází ze vzorce společenských dramat. Ambiciózní muž, který spojil svou budoucnost s prezidentským kandidátem, očekává po vítězných volbách tučnou kořist. Hostina pro privilegované je mu však zapovězena s tím, že má mít dohled nad závodní jídelnou, která má přece nepopiratelnou kvalitu a nikdo v ní nehladoví. Jenže závodní stravování nemůže uspokojit Francisův mocenský apetit, a proto začne jako zkušený kuchař míchat ingredience tak, aby zasolil šéfkuchaři a vyvolal v kuchyni pozdvižení. Francis je dokonalý technolog moci, intrikán znalý lidské psychologie i fungování státních institucí, manipulátor i obratný vyjednávač. Francisův nadhled, ironické glosy a komentáře, kterými se obrací na diváka, prozrazují, že přes věcnost a snahu o analytický pohled jsme skutečně na půdě satiry. Domek z karet vytváří nelichotivý obraz americké vysoké politiky manipulované lobisty, rozkládané osobními ambicemi a pletichami. Ušlechtilé ideály tady až příliš často podléhají v souboji s cynickým pragmatismem a manipulacemi. Kouzlo seriálu spočívá ve virtuozitě, s jakou Francis prochází příběhem a řídí běh událostí. I ti nejlepší antičtí řečníci by museli vzdát hold za výstup v kostele, kde mistrovským způsobem dokázal zlomit hroty nenávisti a získat sympatie přítomných. ------ Chtě nechtě se musím po čase ke komentáři vrátit. Mýlit se je lidské a já se kajícně ke svému omylu přiznávám. Některé seriály záhy ztratí dech, scénáristovi dojdou nápady a příběh jde do kytek. Tady mám spíš pocit, že jsme se se scénáristou na nějaké křižovatce úplně rozešli. Chtěl jsem v Domku z karet vidět něco, čím objektivně vzato není a ani nechce být. Měl mě varovat už sexuální poměr Franka s ambiciózní mladou novinářkou, protože, upřímně řečeno, mi k jeho postavě a ambicím absolutně nesedl. Frank by se prostě s někým, kdo mu může nabídnout tak málo, nezahazoval. Pravý úder ale přišel s první vraždou. Ve vysoce politice se, to dá rozum, nepohybují neviňátka, ale už slušných pár století bývá dobrým zvykem, že se špinavá práce svěří někomu, kdo se dá v případě potřeby odstranit nebo hodit přes palubu. V ideálním případě někomu, kdo se s objednatelem jen těžko dá nějak spojovat. Frank tady působí spíš jako nevypočitatelný psychopat, než jako velký hráč. Po druhé vraždě jsem nad seriálem definitivně zlomil hůl. Obsazení je sice skvělé, ale to, co scénárista předvádí, slibný potenciál zabíjí. Celkový dojem: z původních nadoblačných výšin jsem v druhé sérii klesl hodně hluboko, takže těch 60 % je svým způsobem kompromis. Navíc s vědomím, že s každým dalším dílem bych šel o pár procent dolů. (08.02.2016) (méně) (více)