Café de Flore

Film, ktorý si ma z úvodu získaval len veľmi pomaly a v závere ma maximálne opantal práve tým, ako bol podaný od začiatku do konca. Originálne spracovanie spojené s maximálnou kreativitou v namixovaní - hudba, dialógy, atmosféra. Café de Flore má svoje fluidum a srdce. Jeho obsah je krehký, má až magické prvky a forma je veľmi efektná a neokúkaná. Je to umelecký film, iný ako ostatné. Krásna myšlienka zaoberajúca sa tým, že pre každého z nás niekde existuje spriaznená duša, ktorá má kľúč k nášmu srdcu. Môžme aj nemusíme s ňou prežiť celý svoj život a od toho závisí aj naše šťastie. (28.10.2012)

Předpokládejme, že pro každého někde existuje spřízněná duše – člověk, který má klíč k našemu srdci a k našim snům. Jenže co když se v identifikaci své spřízněné duše spleteme a namísto souznění prožijeme to, čemu se říká životní omyl? Odpověď, kterou film dává, není zrovna uspokojivá, svým způsobem ale může být uklidňující vědomí, že v každé době lidé tápou a že výsledek je vždycky nejistý… Café de flore je typ snímku, který posbírá na filmovém festivalu ceny v hlavních kategoriích, širokou veřejnost, zvyklou na jednoduchou zápletku, černobílé charaktery postav a přímočarou pointu, ale stěží uspokojí. Je to umělecký film. Ve všech významech toho slova. (02.04.2012)

Hey ! Dí džej ! Proč jsi vyměnil spříznenou duši za jinou? !!!! Na túto otázku nemal odpoveď. Jeho duša nebola asi spriaznená. Duša hudobníka, túžiaca po harmónii musela ustúpiť niečomu inému. Tak to už býva. Jedine Vanessa to nakoniec všetko pochopila. Pokiaľ dôjdete k tomuto záveru, v priebehu (či na konci ) filmu trocha zložitému napriek tomu zaujímavému. potom to snad malo význam pozerať. Niečo Vám ten film dá. A keď už nič inšie, aspoň krásny hudobný podmaz, kde bola squelá hudba a ešte lepšia hudba (alebo naopak) a pohľad na par zaujímavých herečiek a úžasnú Vanessu Paradis. A možno aj úvahy o tom, či vôbec išlo o "výmenu" niečoho čo sa vymeniť nedá. (03.06.2015)

O lásce, osudovosti a jejich různých podobách, o minulých životech, o tom, co vše nám může přinášet hudba... Dokonale řemeslně zpracované, zahrané, vzbuzující spoustu emocí. Od začátku jsem byla při sledování v příjemném napětí a zvědavosti, jakým způsobem se jednotlivé příběhy propojí a i když nemůžu říct, že bych byla přesvědčená o tom, že je možné se převtělovat a věřila na nadpřirozeno, rozuzlení mě vůbec nezklamalo. Tak jako už např. u Klubu poslední naděje, i tady na mě opravdu výrazně zapůsobila doprovodná hudba, pořád jsem se musela vrtět do rytmu a měla chuť se zvednout, jít někam tančit, nechat se hudbou pohltit, splynout s ní. Ano, je to film (mimo jiné) o hudbě, tak by bylo asi nešťastné, kdyby nestála za nic, i tak ale není jen tak, abych z ní a toho, jak byla vhodně propojena s jednotlivými scénami a dokreslovala nebo přímo vyjadřovala pocity postav, měla tak silné dojmy. Jednoduše v tomhle silně pocitovém snímku z mého pohledu do sebe vše krásně zapadalo, bylo skvěle zpracované, podané. Rozumím tomu, že to nemusí z různých důvodů (které možná ani nejdou dost dobře popsat) sednout každému, mně se ale Jean-Marc Vallée do chutí trefil hodně. A lituji toho, že už mi na smysly ničím novým bohužel nebude moci zapůsobit. 85 %. (05.01.2022)

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet. (01.01.2013)