Café de Flore

O lásce, osudovosti a jejich různých podobách, o minulých životech, o tom, co vše nám může přinášet hudba... Dokonale řemeslně zpracované, zahrané, vzbuzující spoustu emocí. Od začátku jsem byla při sledování v příjemném napětí a zvědavosti, jakým způsobem se jednotlivé příběhy propojí a i když nemůžu říct, že bych byla přesvědčená o tom, že je možné se převtělovat a věřila na nadpřirozeno, rozuzlení mě vůbec nezklamalo. Tak jako už např. u Klubu poslední naděje, i tady na mě opravdu výrazně zapůsobila doprovodná hudba, pořád jsem se musela vrtět do rytmu a měla chuť se zvednout, jít někam tančit, nechat se hudbou pohltit, splynout s ní. Ano, je to film (mimo jiné) o hudbě, tak by bylo asi nešťastné, kdyby nestála za nic, i tak ale není jen tak, abych z ní a toho, jak byla vhodně propojena s jednotlivými scénami a dokreslovala nebo přímo vyjadřovala pocity postav, měla tak silné dojmy. Jednoduše v tomhle silně pocitovém snímku z mého pohledu do sebe vše krásně zapadalo, bylo skvěle zpracované, podané. Rozumím tomu, že to nemusí z různých důvodů (které možná ani nejdou dost dobře popsat) sednout každému, mně se ale Jean-Marc Vallée do chutí trefil hodně. A lituji toho, že už mi na smysly ničím novým bohužel nebude moci zapůsobit. 85 %. (05.01.2022)

Dva příběhy, časově tak nespojitelné, že divák má z toho tajemství zamotanou hlavu až do úplného konce. Cafe de Flore je film se složitostmi vytvářejíc bolestivé pocity všech hlavních postav a jejich emoce umí zachytit tak silně, že tragédie jejich duší ve vás budou dlouze doznívat. Krásné, zničující, hořkosladké a ještě mnohem víc... (15.04.2017)

Aneb jak se Laurent Garnier seznámil se svou druhou manželkou? Nebýt linky s Vanessou Paradis, která hraje matku postiženého syna excelentně, na své si moc nepřijdu. Hlavní hrdina je příliš jednoduchý na to, abych se mohla identifikovat s jeho myšlenkami. Diskoška, klasická seznamka, sem tam nějaká celkem dobrá jazzhousová pecka. Rádoby retrospektivní příběh komerčního DJe je lapidární a zbytečně zahlcený záhadnou tíží nelogicky závažně prožívaného problému. Celou dobu jsem jen čekala na to, až se dozvím, jak je tato měšťácká linka fakticky propojena s nekonvenční matkou syna s Downovým syndromem, a opravdu to nestálo za to. Láska není vlastnictví, a má-li už někdo potřebu toto snad nikterak překvapivé know-how umělecky ztvárnit, jistě by to šlo lépe, než jak předvádí tato dvouhodinová exaltovaná hra na drama. Film pro lidi, co mají hodně času nazbyt a neví co s ním. (17.11.2014)

Na můj vkus až příliš tažené do hlubokomyslné roviny, až příliš chtěný přesah. Film své kvality rozhodně má, ovšem Jean si touto formou podřezal větev. Rovina 1969 (proč si vybral zrovna postižené?- měl to být snad pokus o větší naléhavost? - tady čichám závan prvoplánovosti) mě nedokázala udržet v pozoru, některé pasáže natvrdo nudily a musel jsem se jimi prokousávat. Rovina 2011 mě naopak držela v pozoru neustále, existenční a morální otázky/situace byly výborné. Bez té první bych se obešel a dovolím si tvrdit, že by film neutrpěl, ba naopak, kdyby té "motanice za každou cenu" bylo o něco méně. Soundtrack to zvedá, obzvlášť Sigur Ros, tahle hudba tomu vždy dodá osudovost. (06.06.2017)

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet. (01.01.2013)