A co teď?

S drobnými úpravami, veľmi dobre aplikovateľné na našu súčastnú povolebnú politickú situáciu. Musím povedať, že to síce na jednej strane bolo na môj vkus až príliš doslovné ale na druhej strane, ak nehovoríte "po lopate" tak význam toho čo ste chcel povedať môže zostať adresátovi nejasný. V prípade tohto filmu vám nejasnosti určite nehrozia a ešte sa pri ňom miestami zabavíte a miestami si aj poplačete. 75%. Videné v rámci projektu 52 films by women a Challange tour marec 2016- 30 dní so svetovou kinematografiou.<> (14.03.2016)

Snímek vykresluje poetický, místy ale děsivě skutečný portrét zapadlé vesničky ležící v zemi, kde se již řadu let občané vraždí pouze kvůli odlišnému vyznání. Autorka tragikomicky konfrontuje módní náboženskou segregaci s lidským rozměrem věci skrze optiku ubohých žen, které musí po skončení bojů své druhy pochovávat. Na pacifistickou strunu zahraje v okamžiku, kdy rozličným ženštinám dojde trpělivost, spolčí se s místními duchovními a typickými ženskými zbraněmi násilnosti ukončí. S trochou nadsázky Slunce, seno a granátomet. 9/10 [KVIFF 2015] (04.07.2015)

Je to hezké a sympatické ale trochu naivní. Nemůžu si pomoct, tyhle filmy o náboženské tolerantnci mě vždycky zklamou. Film má prima ponaučení ale stejně nevěřím, ať je to vesnice nebo město, že by se muslimové takhle s křesťany kámošily a že by k tomu jen stačilo, aby si jejich ženský duply. Ale ty baby byli fajn, škoda, že to takhle nefunguje, svět by byl, kdybychom měly hlavní slovo my, lepší. :-) Konec se mi moc nelíbil. (12.10.2015)

Život mezi minovým polem náboženské nesnášenlivosti a předsudků...Ženy mírutvůrkyně a také ty, co nakonec musí oplakat své mrtvé...Trochu Kusturica, trochu Menzel, trochu Tornatore, ale ani jeden z nich není tak půvabný jako Nadine Labaki...Naprosto nenásilné hudebně muzikálové vložky...Lehce komediální protipól temné Pandořině skříňce dva roky starého Incendies... (01.02.2013)

Je vidět, že Nadine Labaki je svět žen velmi blízký jak jsem měla možnost zaregistrovat už v jejím prvním celovečerním filmu Sukkar banat. Vždyť ženština je ve své podstatě jednoduchý jazyk, jen je škoda, že většina mužů se ho odmítá naučit a tak v jedné vsi v Libanonu nastane situace, která donutí ženy použít jiné prostředky pro dosažení svého záměru. I když pozadím tohoto filmu jsou tragické události, tak Nadine velmi citlivě, dojemně a hlavně vtipně s jistým nadhledem rozehrává příběh o velkém odhodlání žen předejít jakýmkoliv konfliktům a násilí. Je to krásný film s jasnou nosnou myšlenkou o nesmyslnosti náboženské nesnášenlivosti a já si myslím, že je to jeden z filmů, který stojí určitě za zhlédnutí. (15.11.2014)