Jako bych tam nebyla

Smutné a bezútěšné. Válečné útrapy balkánského konfliktu očima zajatých bosenských žen, které musí sloužit svým uchvatitelům jako sexuální otrokyně. Obžaloba války a násilí coby agrese mužského světa. Vždyť ženy zpravidla války nerozpoutávají. Půvabná Natasa Petrovic, která připomíná mladičkou Ornellu Muti , nemusí promluvit ani slovo, její oči dostatečně vyjadřují strach, bolest i rezignaci. A když hlavní hrdinka nakonec pohlíží na ten nechtěný následek, který si z války přinesla, nelze v tom pohledu nevidět obavy z toho, co jednou vyroste z jejího chlapce.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (08.04.2015)

O málo slovech a zároveň mnoho vypovídající, to já ráda. Z takovýchto záležitostí by se v Hollywoodu mohli učit (ano, narážim na nějakou tu Angelinu, jelikož to se přímo vnucuje). Hodně intenzivní, nezapomenutelný filmový zážitek, který budete dlouho a marně vstřebávat, nicméně na pět hvězd mi k tomu chyběla větší propracovanost charakteru hlavní hrdinky, protože takhle mi dost dlouhou dobu trvalo, než jsem si k ní jako divačka vytvořila ono důležité pouto, které vás má přesvědčit, že se jedná o onu hrdinku zasluhující si vaše fandění. Právě nedostatečné vykreslení života Samiry mě osobně docela dlouho bránilo pocitu větší spjatosti s jejím osudem, s jejím jednání a zejména pak s její případnou proměnou. Je škoda, že se film, nezaměřuje i na část jejího života před odjezdem do hor, ze kterých je navíc ihned po příjezdu deportována. Mohlo se tak jednat o ještě možná silnější filmový zážitek, neboť takhle je divák hozen do situace a ani vlastně neví, s kým má tu čest další bez mála dvě hodiny prožívat ten brutální, zvrácený osud. Ale i tak, mě se to tady kritizuje, když nehledě na pidimouchy snímku, které vadí možná jen mě, věčné pesimistce, zase jednou hledám dolní čelist za neustálého připomínání vlastního svědomí: "hlavně tam napiš, že tohle by měl vidět každý!", a svědomí nekecá, tohle byste měli vidět. (07.08.2012)

Snímků o válce v Jugoslávii jsem moc neviděl, možná jich ani příliš nevzniklo, ale tenhle rozhodně beru jako podnětný a vypovídající a je úplně jedno, že ho natočili Irové. Nejedná se o klasický válečný film, soustředí se na méně sledované pozadí válečného konfliktu. Vypovídá o neblahém osudu žen za války a činí to způsobem poměrně zdrcujícím. Příjemný zážitek to není, režisérka Juanita Wilson ťala do živého a vsadila všechno na jednu kartu - na sílu příběhu. Podle mně tahle sázka vyšla. Líbilo se mi, že Natasa Petrovic neměla potřebu vůbec přehrávat a působila nesmírně přirozeně. (06.06.2014)

Jugoslávská válka, do které je vtažena mladá učitelka, přijíždějící za Sarajeva. Co všechno je žena schopná udělat pro záchranu sebe i ostatních odvlečených žen.Rozčílilo mi to, znechutilo a dojalo. Ta krásná žena s očima a rty, která mi chvilkami silně připomínala mladinkou Sophii Lorenovou. Jen doufám, že až se machističtí blbci se zbraněmi trochu víc po světě vymlátí, nastoupí změna. Matriarchát. (25.03.2015)

Deklaroval už viac krát že na vojnu doplácajú najviac nevinní. Tento film je však ukážkou hyenizmu a mainstreamu „západnej“ kinematografie. Opäť si Ustašovci a potomkovia muslimských divízií SS z BaH kopli do Srbov, tentokrát pod réžiou Írky. tento veselý a priateľský národ vychutnávačov dieslu Guinness ani nevie kde to je a o čom to je.Žeby sa už minula téma terorizmu IRA ? Scenár napísala režisérka Juanita Wilson. Neviem koľko kníh o histórii Balkánu táto dáma prečítala, ale zjavne históriu v tomto filme vymazala. Podkladom pre scenár bola kniha Chorvátskej novelistky a feministky Slavenky Drakulic´ Kao da me nema. V roku 1992 bola vplyvnými Chorvátskymi médiami anonymne označená za čarodejnicu (a iné, možno aj synonymum Drakula padlo) pretože nezastávala názor Chorvátskej intelektuálnej väčšiny v tom zmysle, že znásilňovanie žien Bosanskými Srbmi nie je cielenou súčasťou vojenskej taktiky, ale len „nedefinovanými mužmi“. Tlak nevydržala a tak radšej zmizla do Švédska. Ale domov to ťahá, a tak v roku 1999 svoj názor poopravila a ešte pritvrdila v uvedenej knihe. Prečítal som si jej zaujímavý článok (Spiegel, 2009) s názvom „Prečo sa nemôžem vrátiť do Belehradu“ kde pokračuje v šírení protisrbskej propagandy a nezmyslov . Mimo iné, nevidela to tam od začiatku r. 1991... a kto by ju tam tak asi aj chcel vidieť ? Záver: pravá ukážka ODPADU charakteru a mienkotvorného mainstreamu. Ja som na Balkáne ako doma a možno v Srbsku najradšej. Len to treba vidieť na vlastné oči a presvedčiť sa, že Srbi nie sú žiadny vyvrhelovia Európy ako sa ich takýto a im podobní snažia predstavovať a zakryť vlastné vojnové zločiny vrátane Jasenovackej genocídy. Косово је Србија a Крым русский (15.02.2019)