Jako bych tam nebyla

O málo slovech a zároveň mnoho vypovídající, to já ráda. Z takovýchto záležitostí by se v Hollywoodu mohli učit (ano, narážim na nějakou tu Angelinu, jelikož to se přímo vnucuje). Hodně intenzivní, nezapomenutelný filmový zážitek, který budete dlouho a marně vstřebávat, nicméně na pět hvězd mi k tomu chyběla větší propracovanost charakteru hlavní hrdinky, protože takhle mi dost dlouhou dobu trvalo, než jsem si k ní jako divačka vytvořila ono důležité pouto, které vás má přesvědčit, že se jedná o onu hrdinku zasluhující si vaše fandění. Právě nedostatečné vykreslení života Samiry mě osobně docela dlouho bránilo pocitu větší spjatosti s jejím osudem, s jejím jednání a zejména pak s její případnou proměnou. Je škoda, že se film, nezaměřuje i na část jejího života před odjezdem do hor, ze kterých je navíc ihned po příjezdu deportována. Mohlo se tak jednat o ještě možná silnější filmový zážitek, neboť takhle je divák hozen do situace a ani vlastně neví, s kým má tu čest další bez mála dvě hodiny prožívat ten brutální, zvrácený osud. Ale i tak, mě se to tady kritizuje, když nehledě na pidimouchy snímku, které vadí možná jen mě, věčné pesimistce, zase jednou hledám dolní čelist za neustálého připomínání vlastního svědomí: "hlavně tam napiš, že tohle by měl vidět každý!", a svědomí nekecá, tohle byste měli vidět. (07.08.2012)

As If I Didn't See It. Podívejte se na plakát a udržte se v této činnosti po 40 minut. Gratuluji, máte za sebou skoro polovinu filmu. Bosensko-Srbský konflikt se bohužel začíná stávat mojí filmovou nemesis, protože po strašném Venuto al Mondo je tohle další ufňukaná tryzna apatických žen ve stejných kulisách, na které jde ještě bez problému odpozorovat nejistá ruka nepříliš nadané debutantky, která není schopna potýrat herce i štáb natolik, aby dosáhla syrovosti a autentičnosti zobrazovaných scén. To vše zde namísto toho simuluje stodola v poli a výraz hlavní hrdinky, který akorát vzbuzuje podezření, že by mohla být gumová. Ve výsledku nejhorší je ale rozhodnutí režisérky, že k politickému pozadí konfliktu se nebude film jakkoli vyjadřovat a pokud se tomuto období nějak nevěnujete, tak ani nepoznáte v čím područí trpí. Tím pádem se z toho nestává výpověď o hrůzách války, páchaných na ženách, ale čistá ideologická válka slabých žen proti neurvalým a hloupým mužům. (29.08.2014)

Ano, u velmi působivého debutu Juanity Wilson se mi nabízí srovnání s dramatem V zemi krve a medu Angeliny Jolie, tím spíše, že jsem je viděla s odstupem dvou dní: je zajímavé, jak se emancipované ženy ze západního světa snaží do svědectví o holocaustu šroubovat romantizující podtón, který v konečném důsledku dopad výpovědi rozmělní. (14.03.2012)

Možná až příliš odosobněná artová zpráva o běsech nedávné balkánské války. Opravdu neobyčejně silné téma, kterému trochu chybí adekvátnější forma zpracování a s ní související emoční tlak. Ta existenciální reflexe obsažená již v samém názvu je z pohledu diváka trochu problematická, protože pak ani on sám ,,tam" úplně není. (Při zásadní scéně znásilnění má hlavní hrdinka čistě existenciální vjem, umělecky provázaný s Cizincem Alberta Camuse, kdy během znásilnění vnímá především mouchu usednuvší na zeď místnosti, než samotný ponižující akt). Silný film, který se ovšem dal natočit ještě mnohem působivěji... (05.06.2014)

Deklaroval už viac krát že na vojnu doplácajú najviac nevinní. Tento film je však ukážkou hyenizmu a mainstreamu „západnej“ kinematografie. Opäť si Ustašovci a potomkovia muslimských divízií SS z BaH kopli do Srbov, tentokrát pod réžiou Írky. tento veselý a priateľský národ vychutnávačov dieslu Guinness ani nevie kde to je a o čom to je.Žeby sa už minula téma terorizmu IRA ? Scenár napísala režisérka Juanita Wilson. Neviem koľko kníh o histórii Balkánu táto dáma prečítala, ale zjavne históriu v tomto filme vymazala. Podkladom pre scenár bola kniha Chorvátskej novelistky a feministky Slavenky Drakulic´ Kao da me nema. V roku 1992 bola vplyvnými Chorvátskymi médiami anonymne označená za čarodejnicu (a iné, možno aj synonymum Drakula padlo) pretože nezastávala názor Chorvátskej intelektuálnej väčšiny v tom zmysle, že znásilňovanie žien Bosanskými Srbmi nie je cielenou súčasťou vojenskej taktiky, ale len „nedefinovanými mužmi“. Tlak nevydržala a tak radšej zmizla do Švédska. Ale domov to ťahá, a tak v roku 1999 svoj názor poopravila a ešte pritvrdila v uvedenej knihe. Prečítal som si jej zaujímavý článok (Spiegel, 2009) s názvom „Prečo sa nemôžem vrátiť do Belehradu“ kde pokračuje v šírení protisrbskej propagandy a nezmyslov . Mimo iné, nevidela to tam od začiatku r. 1991... a kto by ju tam tak asi aj chcel vidieť ? Záver: pravá ukážka ODPADU charakteru a mienkotvorného mainstreamu. Ja som na Balkáne ako doma a možno v Srbsku najradšej. Len to treba vidieť na vlastné oči a presvedčiť sa, že Srbi nie sú žiadny vyvrhelovia Európy ako sa ich takýto a im podobní snažia predstavovať a zakryť vlastné vojnové zločiny vrátane Jasenovackej genocídy. Косово је Србија a Крым русский (15.02.2019)