Svatyně

Nadšení se u mne nekoná, La Chiesa mi přišla spíše (mírně nad)/průměrná. Oceňuju několik atmosférických scén (bohužel jsou dost nahodilé, v žádném případě se strašidelná atmosféra netáhne celým filmem) a vcelku nápadité smrti, stejně tak potom i hudbu, jež na několika místech udělala své. Nejméně se mi narozdíl od ostatních líbila první středověká část děje - historický horor obecně moc nemusim, ještěže zde to bylo po 10 minutách pryč. Nemůžu říct, že bych se při sledování vyloženě nudil, ale plně se Svatyni mou pozornost upoutat nepodařilo... 60% (01.05.2008)

Pri Soavim je to zložité. Respektíve sám si to robím zložitým kvôli kontextu, v ktorom ho vnímam. Filmy Cemetery Man a Deliria (podľa mňa jeho najlpšie) ho stavajú do pozície atypického hororového revizionistu. Filmy ako Svätyňa (alebo neskoršia Sekta) ho naopak ukazujú ako režiséra, ktorý vie skrátka poctivo napĺňať žáner a divácke očakávania. Svätyňa reprezentuje to lepšie z talianskeho horroru konca 80-tych rokov, je vťahujúca a veľmi atmosférická, Soaviho v prvom rade stále neopúšťa schopnosť budovať veľmi zapamätateľné obrazy a podmazávať snímku výborne padnúcim soundtrackom, ale naďalej budem stáť za jeho viac pravidlám sa vymykajúcimi filmami. Overall, vo Svätyni sa oplatí počkať na jedno z naj kinematografických vyobrazení satana. (31.10.2022)

Takže Michael Soavi prekonal moje očakávanie a podarilo sa mu natočiť pôsobivý atmosferický horor, kde na rozdiel od svojich kolegov ako Fulci alebo Argento nepoužíva samoúčelné splatter scény pospájané nejakým hlúpym dejom, ale naopak práve pomocou nich dokázal vybudovať atmosféru solídnymi krvavými výjavmi spolu s nájazdmi kamery a veľmi dobrou hudbou. (05.01.2006)

Pokud jste viděli Démony (režírované Lambertem Bavou), pak jste vlastně viděli i Svatyni. Stačí si jen představit, že film přesídlil z kina do kostela, přišel o část vizuální působivosti, do větší míry je rozdělen na nepříliš kauzálně provázané epizody a casting na něj zřejmě probíhal dle náhodného výběru na nejbližší zastávce MHD. Goblini jsou samozřejmě pořád fajn, černý humor (zvonění na zvon) potěší a několik scén je slušně zinscenovaných a vypointovaných (metro), ale od spolupráce mistra Argenta a člověka, který natočil geniální Dellamorte Dellamore, jsem čekal víc. (16.04.2013)

Italská země má hororový žánr v krvi. Její tvůrce a jejich díla považuji za mistrovská a patřící mezi nedílnou součást filmového žánru. Tomuto snímku vévodí naprosto fenomenální "chrámová", ponurá hudba, nyní po čase, mě již dobře známého seskupení Goblin a génia jménem Phillip Glass. Jedná se o mé první setkání s ním a soundtrack celého filmu se stal jedním z mých nejoblíbenějších filmových (nejen hororových) melodií vůbec. Dále si mě Svatyně podmanila autentickou děsivou atmosférou a gotickou katedrálou, která byla postavena na samotných základech zla. Pokaždé, když nějaké takové "stavení" vidím či navštívím, vzpomenu si na Svatyni. Co se pod ní skrývá, kdy byla postavena a co bylo před ní...? První setkání s Asiou Argento a Tomasem Aranou, který je zde dokonale fascinující a démonický. Už navždy si ho budu pamatovat v této roli. Čarodějnictví, vyvraždění vesnice, velký kříž padající kamsi do hlubin a temná, vysoká katedrála. Chtěli byste v něčem takovém bydlet? Tak jako Lotte? Já nejspíš ne, určitě ne po tomto filmu. Pro mě nejlepší italský horor, jaký jsem dosud zhlédla a myslím, že ať se mi dostanou do rukou jakékoliv filmové klenoty z této země, tento pro mě zůstane stále tím nejlepším na špičce. Nezapomenutelné scény: chlapík s vrtačkou, žena drásající si obličej, pár ve zvonici, závěr. A spousta dalších. Když jsem prvně Svatyni "navštívila", byla jsem ještě v letech školních a po zhlédnutí se mi zrovna lehce neusínalo. Neustále mi bude znít v hlavě jedna věta. "Gotické katedrály jsou součástí vesmírného impresa, který neznáme, ani nepoznáme." (01.01.2006)