Chlapectví

Dvanáct let natáčený film o životě jednoho obyčejného kluka se nezaměřuje na zlomové okamžiky, ale naopak jen na drobné epizody, které se důležitých momentů pouze dotýkají. Některé segmenty jsou pak i zcela „nedůležité“ pasáže, drobné rozhovory o ničem. Možná v tom tkví největší síla a největší slabina filmu, kdy si dovedu představit, že pro některé diváky bude Boyhood naprosto nesledovatelný. Zatímco trilogie „Before...“ byla ohraničená dvěma postavami a setkáváním po letech, zde se postavy objevují a mizí takřka bez vysvětlování, protože se ocitáme vždy v „náhodných“ okamžicích Masona života. Navíc univerzální milostný příběh je nahrazen ještě univerzálnějším (a o to víc problematickým) procesem stárnutí. Ukazování banality a všednosti života je ale ve své jednoduchosti alespoň pro mě naprosto fascinující. Netýká se to jen při sledování fyzické proměny, ale hlavně proměny názorů a postojů, k čemuž dochází vždy velmi nenásilně. Plynutí času zprostředkovává i skvěle vybraná hudba (diegetická i nediegetická) a občasné zmíňky o důležitých událostech posledních několika let (Harry Potter, Obama). Boyhood je zřejmě první časosběrný fikční film, ale rozhodně to není nějaký podivný experiment. Vše nějakou záhadou funguje, a to včetně takřka tříhodinové stopáže. Každopádně je to spíše festivalová věc a v běžné kinodistribuci si to moc představit nedokážu. (21.02.2014)

Svým způsobem opravdu jedinečný film, který toho o dospívání a mysli mladého kluka řekne více, než kdejaký psycholog. Neopakovatelný styl natáčení se navíc Linklaterovi totálně vyplatil a k hlavním postavám má divák díky jejich stárnutí přeci jen o něco blíže, než normálně. Jen škoda trochu přemrštěné stopáže a pár větších časových skoků, ale jsem si jist, že i to si napodruhé sedne mnohem víc.90% (01.08.2014)

Jedinečná reflexe (nejen) chlapectví a dospívání, situací všedních i nevšedních, problémů malicherných i fundamentálních... byť se může zdát, že je snímek obsahově prázdný, opak je pravdou - prožívání, či vlastně doslova žití s dokonale vykreslenými charaktery, bez zbytečných dějových zvratů, uměle vykonstruovaných zápletek nebo hluchých postav... to je uvěřitelná, neřkuli dokumentární realita umě přenesená na plátno. Richarde, dobrá práce, chlapče! 90% (27.08.2014)

Dvanáct let života v útržcích. Linklater má úžásnou schopnost napsat film, jehož scény zobrazují bežné, nevýznamné okamžiky života, a přesto z nich divák vycítí to důležité. Scény, které na sebe nenavazují, a vy přesto máte přehled i o tom, co se odehrálo v mezičase. Navíc díky inteligentnímu a nesmírně originálnímu konceptu Chlapectví uteče rychleji než řada filmů s mnohem kratší stopáží. Proč tedy jen čtyři hvězdy? Asi proto, že onen okamžik, kdy bych si řekla, že tohle je jeden z nejlepších filmů roku, u mě však nenastal. Netuším proč. Vím ale, že svou letošní Velkou nádheru zatím hledám. (09.07.2014)

mnoho slov o ničem, stylově bezvýrazné, příliš předstírané hlubokomyslnosti, usilovná snaha vypovědět... o čem vlastně?... tematické tápání bez konce = typický Linklater. jednou jedinkrát jsem tomu podlehl při sledování Sním či bdím, ale nikdy předtím a nikdy potom a bohužel ani tentokrát. už samotný koncept je problematický a to ve více směrech. (1.) tematicky: redukce celé jedné etapy hrdinova života zcela nevyhnutelně vede k banalizaci. co by se mohlo jevit při zcela jiném uchopení látky přirozené, zde vyznívá jako schematismus. při výkladu se nelze vyhnout zjednodušujícím závěrům a simplifikacím. na tematickém povrchu filmu jsou totiž zdaleka nejzřetelnější. příklad? dospívání v dysfunkční rodině a příliš násilná represivní výchova v rodině i ve vzdělávacích institucích mají za následek behaviorální změny v dospělosti, konkrétně problémy ve vztahu k autoritám a anti-sociální tendence. jako kdyby snad bylo možné s přesností vypočítat, jak libovolný z miliard náhodných faktorů, z nichž některé jsou naprosto nepostřehnutelné, ovlivní formování osobnosti dítěte! jako kdyby snad bylo možné ten život redukovaný na řetězec příčin a následků rozplést a zanalyzovat a lidský život vystihnout jedním matematickým vzorečkem. a i kdyby to snad možné bylo, Linklater se tomu ani nepřiblížil. (2.) koncept je nesmírně problematický i z hlediska emocí. ta odvážná snaha obsáhnout a zprostředkovat všechny myslitelné emoce spojené s prožitky dospívání je předem odsouzena k nezdaru. už kvůli navyklým způsobům sledování filmů, které máme všichni diváci společné, nelze v jediném filmu vystřídat celé spektrum citů a doufat, že všechny zapůsobí stejnou měrou, či alespoň některé. kde kruté rodinné drama končí, tendenční romantika začíná a záhy se opět přelévá ve chcípáckou melancholii často viděnou u špatných amerických nezávisláků (ironicky adorovanou filmovými kritiky, jelikož "chcípáctví" jim výrazně usnadňuje identifikaci s hrdinou). ze všeho nejvíce ale snímek sází na nostalgii - upomínání onoho přese všechny bolesti nejoceňovanějšího období v životě člověka. ale ani tyto emoce ke mě nedolehly. ještě před koncem dětství jsem si uvědomil, o co přicházím, a po všech těch letech se nad tím a hlavně nad sebou už dojímat nedokážu. díkybohu. a tak jediné, co na filmu zbývá přes závažné nedostatky celku ocenit, jsou dílčí maličkosti. pár se jich povedlo. v těch už si každý něco povědomého najít dokáže a mě nevyjímaje. hlavně jedna věc na mě zapůsobila. a nikdo nikdy neuhodne která. (22.08.2014)