Hon na lišku

Klíčové, odemykací slovo tohoto filmu je: podvolování. *** Je-li si člověk jist svým cílem, jako si je mladší z obou bratrů jist, že chce mezi nejlepšími zvítězit, ale není-li si už z mnoha snáze i hůře vystopovatelných důvodů (nedořešená traumata, ať už vlastní, nebo druhých lidí, na něž se má spolehnout) vnitřně jistý, kudy k tomu vede ta nejsprávnější cesta, leckdy se začne podvolovat a dopustí zneužití vlastního potenciálu, jaké by mezi zdravými jedinci nikdy nebylo možné - není to důsledek pokrytectví ani slabosti, špatného úmyslu, ale pouhé ztížené čitelnosti signálů, nedokonalého sebepoznání a z toho plynoucí špatně investované důvěry, nebo naopak nedůvěry. *** V těchto okolnostech se rozvíjejí motivace a rozhodují následné kroky všech tří hlavních postav - mladšího z bratrů, nadějného zápasníka Marka, staršího, zkušenějšího a moudřejšího bratra, mentora a šťastného otce vlastní rodiny Davea, i neproniknutelného, zamindrákovaného jedináčka, posledního potomka bohatého rodu, mecenáše Du Ponta. *** A tragédie se po malých krůčcích přibližuje, aniž by se dala předjímat, a aniž by se dala odvrátit, protože každý z nich v rámci svých možností, ve vleku svých tužeb, jakkoli nezdravých, a s omezeným rozuměním sobě, sobě navzájem i pravé podstatě obecných hodnot, rozhoduje a jedná upřímně. *** V rámci této hlavní strukturace neodvratného a nečekaného spění k osudovému finále je fascinující s mrazením v zádech sledovat, jak bezradně a oddaně se Mark krok za krokem pokaždé něčemu podvoluje - jak je pořád nesvůj a musí vyčkávat, kam to či ono povede, a drahocenný čas přípravy (i života) přitom utíká a žádný krok nepůjde vzít beztrestně zpět. Záměr je upřímný, cesta zahalená, a chybné kroky se nesčítají, ale násobí. *** Cítíme například, jak se Mark ošívá, když s ním Du Pont nečitelně a pokaždé jinak jedná, ale podvoluje se, čeká, že časem porozumí. Když ho Du Pont prohlásí za svého přítele, přistoupí na to s tichým doufáním, že takhle snad může začít přátelství, že to jednou bude moci stvrdit a pochopit. Když čte před cizími lidmi projev, v němž má Du Ponta přirovnat k nově nalezenému otci, v danou chvíli to tak necítí - ale zároveň chce důvěřovat, že by to tak jednou opravdu mohlo být, že Du Pont správně předjímá, co je na obzoru, a Mark to jen nesmí předem pokazit, a tak čeká a zatím poslouchá a šoupe nohama. Mladší bratříček. Nelze mu to vyčítat, za nedostatek zdravé intuice nemůže, ještě je nezkušený a měl těžkou rodinnou minulost. A tak v každé další situaci sledujeme, jak se Mark něčemu podvoluje, hlouběji a víc, jak se s důvěrou přemáhá, ač mu přitom je úzko, a aniž by uměl rozhodnout, kdy a proč by měla nastat chvíle říct rozhodné, sebejisté "ne". A když potom už neví, kudy kam, a říká "ne", tak je říká stejně nejistě, se stejnou slepou důvěrou, že tím něco pokaženého napraví, jako prve se vším souhlasil - nejprve paličatě přestřihává spojení s milujícím, chápavým bratrem, potom se stejně vzdorně vyhýbá i Du Pontovi, ale ne ze správných důvodů a k užitku, čímž jen přilévá oleje do ohně Du Pontovy palčivé a nemocné touhy něco znamenat, dokázat matce, že je pro společnost nenahraditelnou osobností, a jeho latentní zkázonosnosti. *** Přitom Du Pont, který tu představuje zdegenerovaný poslední výhonek starého rodu, je sám o sobě precizně prokreslenou, nezanalyzovatelnou chemickou sloučeninou charakterových slabostí, dědičných vad a poruch způsobených výchovou, na níž se podílí i naprostá nečitelnost jeho neustále a snad i nezáměrně pokerové tváře, rozpitého, snivého, nepřítomného pohledu očí, jimž v cestě k zasotření neyhnutelně překáží obrovský orlí nos (sic! jednak symbol Du Pontovy fascinace orly, jednak nepřehlédnutelná, varovná známka degenerace), že by i parciální rozbor vydal na knížku, je tu naprosto nečitelným hráčem, prvkem, o nějž se oba bratři nakonec rozbijí, ačkoli každý pomůže výslednou zkázu přivodit úplně jinou slabostí. *** Dave se zdá nejzdravější, nejsilnější a nejsamostatnější postavou, málem skutečně sebejistou, neovlivnitelnou, zdravou - jenže nakonec právě jeho podvolení se, navzdory zdravé intuici, kterou si do té doby udržoval a poslouchal, přispěje k celé tragédii nejvíce. Neboť jeho k osudovému rozhodnutí, že se přeci jen přestěhuje s rodinou za bratrem na odlehlé a nepřístupné sídlo a přistoupí na Du Pontovy podmínky, nevede zralá, rozumná a intuicí potvrzená úvaha, ale první a poslední zakolísání, znejistění, jestli se přeci jen prve nerozhodoval příliš příkře, pod vlivem špatných vzpomínek na vlastní dětství, kdy se oni sami s bratrem museli často stěhovat a nenáviděli to. To je Daveova jediná chyba, že si na chvíli přestane věřit, že se zpochybní, a právě ta zahustí atmosféru a tragédii dovrší. *** Film je natočený zrale a jedinečně přesně na tělo svému záměru. Kamera vtahuje, wrestling se jeví jako svrchované umění, je možné jím vyjádřit lásku k sobě, k druhému, k umění soustředění a pohybu. Nezadá si s žádným jiným vrcholným uměním ducha a vůle. *** Herci tu nejsou, a to je snad největší zázrak. Jsou tu tři živoucí postavy a chemie v jejich nitru, konstelace jejich osudů, jejich ústrojné jednání. Nikdo jiný se mezi ně neplete, nikdo jiný jimi neprosvítá, herci nejsou, není herectví. *** Poslední, co se sluší zdůraznit, je, jak rychle se film poté, co předvede onu smutnou magii podléhání, kterou si vybral zobrazit, využívaje k tomu inspiraci ze skutečnosti, vypořádá se závěrem oné "skutečné události", který už ho nezajímá - jak lakonicky, rychle (nedbale, a přitom stále efektně) v několika krátkých záběrech odvypráví, k jaké že konkrétní tragédii to tedy nakonec vedlo, a pak prostě skončí, protože víc k tomu není co říct. Jen nechat rezonovat, doznívat to šimrání v břiše. (27.03.2015) (méně) (více)