Mama

Teprva když uvěříte v démony, budete připraveni začít s nimi bojovat... Mama je výkřik v tichu a ticho ve výkřiku, pohádka s del Torovsky výtvarnou démonologií, psychologická i fyzická. Andres Muschietti hraje od počátku riskantní partii, novošpanelská hororová vlna už má natolik charakteristický rukopis, že se pomalu začíná, stejně jako asijské duchařiny, opakovat ve výrazu. Máma má vždycky pravdu a je tak trochu lapená v temnotě, pomalu odkrývá svůj příběh, aby se minutu po minutě zdála být nepřemožitelným zlem. A za oponou toho všeho, nutně empatický příběh o síle pouta mezi dítětem a matkou, mezi sestrami. Jo, konfrontovat dítě s temnotou je sázka na jistotu, která vyjde tehdy, pokud je dítě autentické, pokud příliš nehraje, nepřehrává. Megan Charpentier, ale především nepochopitelně uvěřitelná Isabelle Nélisse , jsou samy sobě příběhem. Vizuálně působivý obal, nápaditá hra s dlouhým, ikonově poskládaným záběrem, kdy si váš zrak najde přesně to, co chtějí, aby našel, skvěle padnoucí hudba Fernanda Velázqueze. Ne, Mama není dokonalá, atmosféra je v závěru možná až příliš artová, přesto je lidská, svrchovaně somatická. A to je u moderního hororu, teda aspoň pro mě, sakra dobře! Mateřsky nekonzumních [final rate: 75%] (27.07.2013)

Asi osmset samoúčelových lekaček, kdy se něco objeví, zavřeští, hudba zahučí a ....a pak se vlastně nic nestalo. A debilní příběh, kterej, nevím proč, ale - spoiler - vůbec nenáváže na to, proč očividně milující taťka dětí je odveze na chatu, kde je chce popravit, což se mu nepovede, protože ho sežere Mama, ale ten fotřík následně leze do snů svýho bratra, kde ho prosí, aby jeho holčičkám zachránil život. Pyčovina je to. (05.05.2013)

Na čtyři pětiny stopáže budu za devět měsíců jistě s klidem vzpomínat jako na ukázku toho nejlepšího, co se letos v rámci hororového žánru urodilo. Pomalu budovaná atmosféra, znepokojující momenty, dobří herci. Je to přibližně na úrovni loňského Sinistra, takže spokojenost veliká. O to větší je škoda závěru, který po emoční stránce dost možná fungoval na papíře (takovéhle vcelku dojemné zakončení by mohlo mít něco do sebe), ale na plátně prostě nefunguje. Může za to tuna zbytečného CGI, kdy digitální není jenom bubák (má fakt divnej ksicht, což v tomto případě nemyslím jako pozitivum), ale imho i všechno okolo (skála) - a pokud ne, tak to tak alespoň vypadá. Jak říkám, je to fakt škoda, ale ani ta závěrečná desetiminutovka pořád není tak strašná, aby zcela vygumovala předchozí hodinku a kus veskrze příjemného strašení. (23.03.2013)

Dopředu říkám, že původní tříminutový film byl o notný kus napínavější. Na třech minutách ovšem stačil slušný a hlavně dobře zrealizovaný nápad. Film oproti tomu musí mít příběh. A tam začíná problém. Stejně jako původní tříminutovka vypadá film velmi dobře vizuálně (až na ten digitální útes na konci) a třeba Annabelin sen "jak to bylo" je vyloženě lahůdka. Ty dvě holky jsou taky výborné a skvěle hrají. U toho ale nějak výčet pozitiv dochází. Největší nedostatek je psychologický vývoj postav, který není moc logický. Během filmu jsem měl dojem, jako kdyby do něj byly některé scény zařazeny v jiném pořadí, než jak by měly být (nebo někdo přeházel stránky ve scénáři). Annabel je celou dobu těžce nesympatická kráva a její náhlé citové vzplanutí je asi tak věrohodné jako politické sliby upřímnosti. Ona byla de facto během filmu jediná, které jsem nějaký ten nepěkný konec přál. Proti tomu Jaime Lannister, totiž Lucas, vypadá docela sympaticky, jenže nejdřív půlku filmu proleží v kómatu, pak bloudí noc a den a ještě noc po lese a pak „velké“ finále prospí, aniž by ho jakkoli ovlivnil. Facka scénáři za takovou amatéřinu. Co se týče dalších postav, tak psycholog si svůj konec přivodí díky klasické hororové demenci "půjdu do strašidelné chatrče v noci sám a jen s baterkou co nesvítí". Paní Podolski sice nepůsobila příliš mile, na druhou stranu to oproti Annabel pořád vlastně byla kladná postava a myslela to dobře. Navíc nemám rád, když jsou filmové postavy zjevně dopředu odsouzené k nepěkné smrti jen proto, že jaksi stojí hlavním karakterům v cestě. No a pak mi nějak ušel celý smysl snažení titulní bubáčice. Když chtěla skočit z toho útesu i s holkama, proč to neudělala celých těch pět let. Nejlépe a nejvěrohodněji napsané jsou tak nakonec ty holky. Ještě bych dodal, že filmu trochu ubližuje to, že nenechává divákovi si něco domýšlet, od začátku je všechno otevřené a prakticky nic v něm nepřekvapí. Co s tim? 55 % a škoda nevyužitého potenciálu. A teď promiňte, už mě volá mamá. (22.03.2013)

Nízké sebevědomí autorů: Dusnou a ponurou atmosféru vyšperkovali lekačkami -- pro jistotu, kdyby atmosféra na někoho nezabrala, tak "aby bodovali sichr aspoň v něčem" -- čímž u mě body naopak silně ztratili. A bohužel, když už se příběh čím dál kostrbatěji doklopýtal k finále, začal být strašlivě rozvláčný a co se mělo odbýt beze slov dvouminutovou vypjatou scénou bylo ukvílené, pětkrát popotažené, dvacetiminutové fuj se stupidní myšlenkou i animací. Ach jo. Přitom nápad o hned několika adoptivních maminkách v různém stupni životnosti, soupeřících místy dost nefér o přízeň dětí, byl výborný... (31.03.2013)