Soukromý vesmír

Snaha o inovaci časosběrné metody čtením deníku, který si otec rodiny celých 37 let psal, nebyla zvolena z mého pohledu příliš sťastně. Respektive asi byla jediná možná, film by bez deníků ani nemohl vzniknout, nicméně zastoupení filmového materiálu rodinými fotografiemi, čtením deníku a jakýmsi zasazením života rodiny do historického kontextu (časté archivní záběry v čele s božským Karlem) moc nefunguje. Navíc život Kettnerových je až příliš všední, a pro filmový dokument tudíž celkem zbytečný. Život prvorozeného syna sice skýtá několik vrcholů a (spíše) pádů, nicméně se na něj Třeštíková zaměřuje až příliš a zbytek rodiny ignoruje. Je bohužel dost vidět, že film je poslepován z několika různých menších dokumentů a jednotlivé časové odmlky mezi natáčením jsou "zamaskovány" právě čtením deníku a fotografiemi. V jiných dokumentech Třeštíkové lze větší časové odmlky vidět samozřejmě také, ale alespoň je předěl jednoduše vidět titulkem "o x let později", což mi přijde filmařsky daleko upřímnější. A přitom stačilo, aby si Petr kameru půkčoval častěji. :-) (23.09.2014)

Nápad to není zrovna dvakrát originální. Na osudech a příbězích jedné obyčejné rodiny ukázat, jak se Československo a následně Česká republika změnily během posledních třiceti let. Jenže pokud máte nadmíru sympatickou obyčejnou rodinu, která je vám i lecčím blízká, máte vyhráno. Tak postupuje Soukromý vesmír první polovinu svého děje, kdy divák nadšeně poslouchá popisy táty rodiny – především jeho komentování politiky stylem “my jsme měli důležitější věci na práci, stavěli jsme dům”. Když se ale snímek zaměří na jejich rozmazleného syna, už ztrácí důvod, proč by ho měl někdo sledovat. Koho by bavilo pozorovat osudy polo-anarchisty, který žije strašně nezávisle, ale přitom by bez peněz rodičů na tu svoji marjánu neměl… (30.05.2012)

Súkromný vesmír jednej rodiny v kombinácii s verejným vesmírom československej politiky plus Gotta. A samozrejme kozmonautika, od ktorej sa prvorodený Honza v dospelosti úplne odchýlil. Nemyslel som si, že to bude taký huličský film. Otec prezentuje svoje pestovateľské úspechy kvetmi a syn pestuje trávu na rôznych miestach po svete. Týchto za hodinu a pol zhliadnutých 37 rokov života je extrém aj na Třeštíkovú. Chcelo by to viac filmového materiálu, ktorého asi nebolo dosť, lebo rodina nemala vlastnú kameru. –––– Líbí se mi, že už se nemusím tvářit, že jsem mladá. –––– Myslím, že se s mámou máme mnohem radši na dálku než na blízko. –––– Jak to není napsaný a vyfocený, tak to člověk zapomene. (02.05.2023)

Pokud mělo jít o synátora Honzu, tak to by se nesmělo jeho dětství a puberta přeskakovat způsobem, kdy deset let je shrnuto snad ve dvou větách a začne se to na něj zaměřovat vlastně až po třicítce. Pokud to mělo zachycovat osudy obyčejné rodiny na pozadí tuzemských dějin posledních bezmála čtyřiceti let, tak by to zase muselo jít mnohem víc do hloubky (dopady změn apod.) a ne prostříhat pár novoročních státnických proslovů a něco předčítání z deníčků, kdy se rodina vlastně vůbec nedostane ke slovu nad rámec "rok xy; první žigulík". Takto je to pouze o božském Kájovi a jeho čecháčkovství, kdy by zapěl snad i Hitlerovi k narozeninám, pokud by si to doba vyžadovala. O co tedy Třeštíkové tentokrát šlo? Těžko říci, ale výsledek je k nerozeznání od návštěvy u vašich seniorských příbuzných, kteří neomylně sahají pro rodinná alba, jakmile se objevíte ve dveřích. (07.10.2012)

Po Marcele, Reném a Katce přichází tahle rodinka, která už bohužel není tak zajímavá, jako předchozí persony. Ale Helence to vyčítat nemůžeme a ani ona nemůže být zklamaná - už tak měla na výběr lidí až moc velké "štěstí". Soukromý vesmír "deníkově" popisuje život manželů, kteří prošli sametovou revolucí, měli tři děti, přičemž jejich první - syn Honza - se postupně stává osou celého dokumentu, ale Třeštíková poté stále těkavě ubíhá k rodině. Je to takové lehce nekonzistentní, přesto v jistém slova smyslu zajímavé. (28.02.2013)