Soukromý vesmír

Mám pro časosběrné dokumenty slabost a zvlášť pro tvorbu Heleny Třeštíkové, která jim věnovala celý svůj život. Bohužel jednou se to muselo stát a Helena narazila na rodinu, která je "stejná" jako ostatní. Neděje se v ní žádné velké drama a dopadne to happy endem. I když jsem se místy bavil a Helena do toho dala zajímavý prvek vyprávění (čtením z deníků samotným autorem), tak si radši přečtu ty deníky své. (26.01.2012)

[47th KVIFF 2012] Jeden z nejlepších filmů, které jsem letos ve Varech viděla. Pravda ovšem je, že to byla taková jistota - věděla jsem, že mě nic od Heleny Třeštíkové nemůže zklamat, takže jsem si dvouhodinovou frontu na film ráda vystála. A co lepšího může být, než když vám svůj dokument představí právě Třeštíková osobně a po promítání následuje zajímavá diskuze s diváky. V mnohých komentářích pode mnou jsem se dočetla, že Třeštíková určitým zpsobem vykrádá sama sebe - opět jsou zde proslovy prezidentů. Mně tohle ale nevadí, naopak, kdyby to tam nebylo, asi by mi ve filmu něco scházelo. Stejně tak chválím scény s Gottem. Nebo spíš scény s chameleonem, chce se mi napsat. Modří vědí. První polovina snímku rozhodně na pět hvězdiček. Deník si prý otec rodiny psal sám od sebe, což mi přijde geniální. Bez něj by by byl zřejmě dokument mnohem nudnější. V druhé polovině mi ale začíná vadit přehnané soustředění se na Honzu. Chápu, že nejprve to měl být dokument zejména o něm, ale potom se to změnilo a natáčení se protáhlo téměř na 40 let. Proto nerozumím tomu, že se Třeštíková nezaměřila více i na jeho sourozence. Samozřejmě se na to po natáčení jeden z diváků Třeštíkový ptal - ona uznala, že zřejmě udělala chybu. Dalším (ovšem mým osobním) problémem je, že mi je Honza strašně fyzicky nesympatickej a u promítání mi až i vadilo dívat se na něj. Za to však nemůžu snímku strhávat body :-). Miluju časosběrný dokumenty, takže se mi líbí i tento. Ale jak jsem psala - druhá polovina už není tak zajímavá jako první a Třešťíková se radši měla zaměřit na další členy rodiny, než abychom museli poslouchat Honzovo rozjímaní o životě. To bylo to určitý míry zajímavý, ale rozhodně by se mělo zkrátit. (11.07.2012)

Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání... (27.01.2012)

Nápad to není zrovna dvakrát originální. Na osudech a příbězích jedné obyčejné rodiny ukázat, jak se Československo a následně Česká republika změnily během posledních třiceti let. Jenže pokud máte nadmíru sympatickou obyčejnou rodinu, která je vám i lecčím blízká, máte vyhráno. Tak postupuje Soukromý vesmír první polovinu svého děje, kdy divák nadšeně poslouchá popisy táty rodiny – především jeho komentování politiky stylem “my jsme měli důležitější věci na práci, stavěli jsme dům”. Když se ale snímek zaměří na jejich rozmazleného syna, už ztrácí důvod, proč by ho měl někdo sledovat. Koho by bavilo pozorovat osudy polo-anarchisty, který žije strašně nezávisle, ale přitom by bez peněz rodičů na tu svoji marjánu neměl… (30.05.2012)

Pokud mělo jít o synátora Honzu, tak to by se nesmělo jeho dětství a puberta přeskakovat způsobem, kdy deset let je shrnuto snad ve dvou větách a začne se to na něj zaměřovat vlastně až po třicítce. Pokud to mělo zachycovat osudy obyčejné rodiny na pozadí tuzemských dějin posledních bezmála čtyřiceti let, tak by to zase muselo jít mnohem víc do hloubky (dopady změn apod.) a ne prostříhat pár novoročních státnických proslovů a něco předčítání z deníčků, kdy se rodina vlastně vůbec nedostane ke slovu nad rámec "rok xy; první žigulík". Takto je to pouze o božském Kájovi a jeho čecháčkovství, kdy by zapěl snad i Hitlerovi k narozeninám, pokud by si to doba vyžadovala. O co tedy Třeštíkové tentokrát šlo? Těžko říci, ale výsledek je k nerozeznání od návštěvy u vašich seniorských příbuzných, kteří neomylně sahají pro rodinná alba, jakmile se objevíte ve dveřích. (07.10.2012)