Barbora Hlavsová

Zestárlo to, ale v době heydrichiády to muselo na lidi působit silně. Zvláště v momentech, kdy Rudolf Hrušínský brnká na piano v baru nebo na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Mimochodem, když Jindřich Plachta diriguje venkovskou dětskou kapelu, tak v tý bílý čepici vypadá zdálky jako Masaryk. Spíš to ale bylo kouzlo nechtěného, nemyslím si, že by tvůrci šli do takovýho okatýho rizika. (12.07.2012)

Babička není jedinou životní rolí Terezie Brzkové, řadí se k ní určitě i Barbora Hlavsová. Její postava venkovské ženy, která neporuší svoje poctivé zásady a udělá vše, aby splatila velké dluhy svého syna je tak přesvědčivá, že jí nelze nevěřit. Martin Frič natočil herecky parádně obsazené drama podle předlohy mého oblíbence Jaroslava Havlíčka, jedinou výtku bych měl asi k obsazení Rudly Hrušínského a Jiřiny Štěpničkové. Ne že by hráli špatně, právě naopak, oba byli naprosto skvělí, ale jako syn a matka vzhledem k svému věku působili spíše jako sourozenci nebo milenci. (06.01.2019)

I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Sleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek. (17.01.2011)

Tento protektorátny film vyvolal u mňa iba trpké pousmiatie. Je to už druhý český film z porovnateľnej doby, v ktorom defraudant (mankár) spácha samovraždu. To je niečo, čomu dnešní mladí diváci určite nebudú veriť. Dnes namiesto samovraždy, splatenia dlžnej čiastky a očistenia mena príbuzenstva sa vykrikuje o prezumpcii neviny, angažujú sa advokáti, ktorí fungujú ako spolupáchatelia, aktivujú sa vplyvné známosti a keďže sieť ekonomických delikventov je husto prepletená, vinník väčšinou vyviazne bez trestu lebo "trestný čin sa nestal" prípadne so symbolickým "no, no, no!" A show pokračuje ďalej. Terézia Brzková nesklame v žiadnom filme. (29.06.2022)

Opravdu silných filmů vzniklo v době první republiky a protektorátu poskrovnu, Barbora Hlavsová je jeden z nich. Působivý Havlíčkův příběh dokázal Frič obohatit adekvátní filmovou formou s vydatnou pomocí Deglovy kamery a dramatické hudby Křičky a Smatka. Na čem film však stojí nejvíce jsou herci - Brzková zde pokořuje Babičku a vytváří nezapomenutelný obraz nezlomné ženy, pro níž je čest rodu nade vše. Rudolf Hrušínský i v mladém věku podává úctyhodný civilní výkon a dokonale ladí s Jiřinou Štěpničkovou, jež si filmové herectví také osvojila. Jindřich Plachta a František Smolík v menších rolích pak skvěle doplňují velmi vyrovnaný ansámbl (až na mladičkou Barbořinu příbuznou, jejíž podání je naopak až tragicky směšné). Nejsilnější scénou je bezesporu lopotné a nekonečné odkameněňování pole a nanášení úrodní půdy zachycené v nádherné posmutnělé kompozici, jako by Jasný pro Andělu hledal inspiraci právě zde. Až na pár škobrtnutí dokázal Frič stvořit jedno ze svých vrcholných děl, nestárnoucí příběh, který se snaží hrát na dobově požadovanou vlasteneckou notu, ale tu dna psychologický příběh uplatňuje tak organicky, že zobecňující přesah není nijak vážně narušen. (09.12.2009)