Hvězda zvaná Pelyněk

„My jsme si i ty blanické rytíře vymysleli, abychom pro svoji svobodu nemuseli sami nic udělat.“ Až do teď jsem měl tento film spojený s ukázkou, v níž rozjásaná Jiřinka Bohdalova zpívá, jak na nějaké estrádě, píseň „Když jsme byli v Itálii“. Po shlédnutí celého filmu však musím říct, že jde o velmi zajímavý mix „sladkého s hořkým“. I v samotném závěru Tonka v jednom okamžiku zvesela zpívá „Točte se pardálové, točte se zvesela“, aby se mžiku její výraz v tváři zcela změnil, když jen nevěřícně říká „to snad není možné“. Té rozjásané vojenské (často pochodové) hudby mi tedy ve filmu místy přišlo až zbytečně moc, přičemž třeba v samotném závěru, když začne hrát ještě ve chvíli, kdy je chudák Tonka na poli konfrontována s výstřely popravčí čety, to působí trošku jako „pěst na oko“. Ale asi to byl autorský záměr. Ve filmu podle skutečné události každopádně zaznívají i poměrně hodně zajímavé myšlenky včetně třeba citací ze Zjevení Janova z úst Radoslava Brzobohatého. Jeho postava kaprála, muže jež se už bojí jen toho, aby “lidi nepřestali být lidmi,“ patří mezi ty nejvýraznější z celého filmu. Ale i R.Deyl ml. coby bývalý cirkusový artista Franta Noha je místy vysloveně roztomilý. V kombinaci se samotnou Jiřinkou, pro kterou tahle role bezpochyby znamenala zásadní zlom v její kariéře, nelze než hodnotit tento film (minimálně) čtyřmi hvězdičkami. (10.05.2021)

Filmu nejvíce přidává, že je podle skutečné události. Podobných střípků z obou světových válek bylo zfilmováno nespočetně. Příběh českých povstalců rozhodně není profláklý a proto dějem upoutá. Netajím se tím, že válečná drama nepatří k mým oblíbeným a ani Hvězda zvaná Pelyněk mě nepřesvědčil o opaku. Je to dobrý a povedený film a tady pro mě končí. (31.10.2012)

Historicky překroucená fraška. Obrovský potenciál námětu rumburské vzpoury naprosto nevyužit. Ze Stanka Vodičky udělali tvůrci pacifistického blba a z třiadvacetiletého Františka Nohy, kterého hraje padesátiletý Deyl, cirkusového kverulanta. Vojáci ve filmu rozhodně nevypadají jako zbídačelí vojáci šikanovaní německými zupáky, naopak se ožírají a tráví volno v bordelu. Jak po stránce dramaturgické, tak po stránce formální průměrné, z hlediska historického až odpaduhodné. Martin Fryč byl geniální režisér, ale Hvězda zvaná pelyněk podle mého názoru nepatří k jeho nejlepším dílům. (28.10.2007)

Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří. (19.08.2023)

Tenhle film je nejen historickou rekonstrukcí Rumburské vzpoury, ale vypovídá i o české povaze, jak o tom ve vlaku těsně před porážkou vzpoury hovoří František Noha (skvělý Rudolf Deyl ml.). Kdyby tak tušil, že jeho slova budou platná i takřka po stu letech... Samotná vzpoura vzešla od propuštěných zajatců, kteří v Rusku poznali sílu Velkého října a kteří snili o tom, že i naše osvobození z rakouských pout přinese novou společnost oproštěnou od sociální bídy a útlaku. Tenkrát se netočily fikce, ale vycházelo se z archivních zdrojů, takže lze věřit věrnosti vyprávění. Snad zpěvačka a prostitutka Tonka (Jiřina Bohdalová v jedné z životních rolí) byla vpuštěna do příběhu, ale zcela záměrně - aby ukázala nesmyslnost válečného tažení, když by bylo tak krásné radovat se z běžného života; aby ukázala, jak válka ničivě působí i u civilního obyvatelstva... Nádherný, i když smutný film, mistrně zpracovaný Martinem Fričem se spoustou výborných herců. (30.10.2014)