Hvězda zvaná Pelyněk

Na temu vojenskych povstani roku 1918 som videl 2 filmy : Styridsatstyri 1957 a teraz uz aj Hvezda zvana Pelynek. Rumburska vzbura 1918 - takl o tej som vdel len minimum, vdaka filmu sa vsak dozviem kopu novych informacii. Obycajne dialogy prevazuju, a to dodrzuje aj tento film, vyborne je vykreslenie atmosfery roku 1918, Rudolf Deyl st. film vyborne tahal, stihal v pohode aj Brzochudobny a videl som tu aj Cestmira Randu st /Kladivo na Carodejnice/. Pre mna jeden z najlepsich Fricovych filmov, spolu s Cisaruv Pekar, Pekaruv Cisar 1951, Pocestne Pani Pardubicke 1944. Ovsem, Fric mal ale hodne kvalitnych filmov : 89 % (12.08.2017)

Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří. (19.08.2023)

Doterajších 66 komentárov sa nevenuje veľmi tomu, čo film, okrem revolučno-rebelskej línie voči vojenským reguliam štátu ponúka. A to: vzdanie úcty a spopularizovanie mestských ľudových a proletárskych piesní. Jednou z nich sa film začína. Skupinka otrhaných a ošuntelých chlapíkov vo vlaku, vracajúcich sa z ruského vojnového zajateckého tábora si hlučne vyspevuje: "Šup-sem, šup-tam, s náma už to nevyhrajou". Naštvaní vojenskí hodnostári upätej c. a k. armády sú zo spevu a správania sa prepustených zajatcov pobúrení, znechutení a vytočení. Chcú rázne zatočiť so zabávajúcou sa partičkou. Spomenutý spievaný, nihilisticky mámvpičisistický odkaz mocným (s náma už to nevyhrajou, nám už je to fuk) blaží pri srdci. Čiže: s nimi, ako podriadenými pandrlákmi nech nepočítajú. Smelé zámery veliteľov si práve s tými, čo spoznali lesk a biedu boja, môžu akurát tak vytrieť riť. Pretože oni sa organizovaného šaškovania naďalej účastniť nemienia. Potom prichádza na scénu Bohdalka a dá pesničku o vnímaní talianskeho frontu najmä cez prizmu vnímania rozdielu medzi ohnivo-nebezpečnými talianskymi ženami a dobrosrdečnými ťuťmákovito roztomilými radodajkami českými. No a ďalšie tri, štyri piesne, pomedzi to aj nejaká trápnejšia národná. Rebeli proti moci nemajú triedne, či nebodaj boľševické uvedomenie, jednoducho chcú zdrhnúť domov. K rodine, milenke, žene, k práci. Po vyfasovaných kvéroch netúžia. Prostý apel na skončenie odvodu mužov do armády (najmä u malých národov),ako symbol nadutej zbytočnosti a budovania falošného vedomia, že zem, treba vojensky chrániť. No, netreba. Tak to je. Poznámka: Všetky výdavky na armádu do radostí života. Na prírodné amfiteátre, festivaly, tancovačky a diskotéky, spojené s počúvaním historicky odležaných piesní. Nech sa deti zabavia tým, čím sa bavili ich starí rodičia a prastarí rodičia. (06.05.2021)

Původně jsem nevěděl, že je dílo natočené podle skutečné historické události, tento fakt ovšem film mnohdy zachraňuje. Ale pěkně popořádku. Film staví především na výborných hercích. A oblíbit si hlavní hrdiny je naprostým základem k tomu, aby si člověk užil tento snímek. A mně se to podařilo prakticky hned a v podstatě u všech „kladných“ postav. Nejvíce se mi zamlouval humanista Vodička a bylo mi srdečně jedno, jak moc naivně chvílemi vypadal. Další podstatným rysem je „brnkání“ na vlasteneckou a zároveň antirakouskou notu. Rád bych dodal ještě pacifistickou, ale tohle tvrzení hlavně Nohova „parta“ úspěšně nabourává. A s tím souvisí určitá (ne) tendenčnost. Časté odkazy na události v Rusku a dělníky v Čechách mohou leckoho nepříjemně dráždit, na druhou stranu v tomhle filmu mají své jisté „oprávnění“ a já s nimi neměl větší problém (na rozdíl třeba od brutálně umělé slepice). Směrem ke konci film naopak nabírá na obrátkách a pominu-li „odmítnutí kněze“, dojede v té nejlepší formě. Celkově to vidím na slušné 4*. (29.03.2017)

Je povzbuzující číst pozitivní soudy o filmu, který si to nepochybně zaslouží. (Pro pořádek věci dodávám, že českých vojenských vzpour za první světové války bylo více (boka Kotorská); nejvýraznějšími a asi i nejslavnějšími z nich byly ještě na počátku Velké války - tak je také zejména v americkém prostředí i dnes nazývána - dva přechody českých pluků přes frontu včetně plukovních hudeb.) Zdá se, že první světová válka byl idylický konflikt; ve skutečnosti ztráty byly relativně větší, ekonomika méně výkonná, poprvé vůbec byly nasazeny zbraně hromadného ničení (bojové plyny) a týl byl ohrožen doslova na biologickém životě. Fakt, že druhá světová válka, která následovala po krátkém meziobdobí kulhavého míru, byla ještě horší a krvavější, na věci nic nemění. Zoufalství česklých vojáků bojujících za věc dynastie, kterou pohrdali, proti národním emancipačním zájmům, jež vyznávali, za tíživé hmotné situace, která se jich osobně dotýkala, sytých války z mnoha měsíců ruského zajetí, bylo nepředstírané. Atmosféra, zachycená ve filmu, je autentická a plně zrcadlí vzpomínky tehdy již houfně vymírajících pamětníků krvavého konfliktu. Snahy tehdejšího režimu přisvojovat si výsledky sociálních vření let 1917-1918 nepochybně silně spoluovlivněných ruskou bolševickou (listopad 1917) i předcházející demokratickou (březen 1917) revolucí, vyzněly i díky scénáristovi Janu Procházkovi hluše (o Fričovi, prapraprasynovci známého bouřliváka-revolucionáře Josefa Václava Friče, v tomto případě netřeba pochybovat vůbec). Silné umělecké dílo dokazuje, že i události, které se v minulosti staly zajatci režimistických frází, mohou být a jsou vydatným pramenem pro filmovou invenci a silný příběh. Jmenovat galerii skvělých hereckých výkonů nemá smysl, byl by to sice menší, ale velmi vydatný slovníkový výčet. Opakovaně musím opakovat, že nerozumím důvodu, který zabránil převodu tohoto mimořádného díla do digitální podoby na DVD nosičích. (27.01.2008)