Jánošík

Film je to slabý aj na svoju dobu, Martin Frič nebol typom režiséra pre takúto látku. Akčné scény sú síce zábavné dodnes, príbeh sám však deravý ako rešeto, akoby každú scénu vymysleli tesne predtým, než sa spustila kamera... baladické momenty než aby dotvárali, působia v tomto guláši rušivo... najzaujímavejším tak zostáva fakt, že Jánošíkov ľud tu týrajú a zbedačujú MAĎARSKÍ šľachtici, jeho samého potom zradí stará CIGÁNKA... ups! (15.09.2009)

Veľmi príjemné prekvapenie. Na dobu svojho vzniku sa jedná o film svižný a akčný - ktorý kupodivu nepôsobí ani ťažkopádne ani hlúpo. Budovanie slovenskej kinematografie za pomoci českých susedov bolo dôležitým krokom pre celý budúci vývin. Jednak je to zoznámenie sa s Paľom Bielikom, ktorý sa stal vedúcou a prvou významnou osobnosťou slovenského filmu. Jednak je to pokus o vymanenie sa z nálepky pútavé a exotické lokácie - ktoré síce zostali ale ktoré ponúkajú rýdzo slovenský príbeh. Jánošík mapuje Bielikovu celú kariéru a tu sa stretávame s ním pri jeho prvých filmových krokoch. Krása prírody a komponovanie záberov odpovedá Plickovmu rukopisu a scenár pôsobí vyspelo aj napriek niektorým úsmevným dialógom - Keď ste si ma upiekli tak si ma aj zjedzte. Film, ktorý jednak ukazuje zručnosť režiséra Friča prispôsobiť sa slovenským podmienkach a jednak schopnosť natočiť dospelý film s akčnými prvkami o jednom z najznamejších slovenských zbojníkov. Film, ktorý funguje lepšie ako o 10 rokov neskoršia spolupráca dvojice Bielik a Frič - Váruj! (24.03.2012)

Upraveno v květnu 2020. Jánošík, film Martina Friče na základně divadelní hry Jiřího Mahena a za vydatného přispění sil i úsilí pro zdařilé adaptování sběratele lidových tradic Karla Plicky a divadelního písničkáře Karla Hašlera, je romantismus ve službách slovenského obrození jako výraz slovenského národního odporu proti maďarskému útlaku. Ta romantizovaná podoba obrozenecké legendy se opírá o slovenské folklórní tradice se zpěvy a tanci. Slovenská národní hrdost se vnořila do role kavalírského bojovníka za práva utlačované chudiny, proto musí být surovost u důsledného vyžadování poddanské povinnosti po zásluze potrestána s nezbytnou stopou hrdinského patosu a vizáží poetické ódy. Není třeba dráždit rozpory se skutečností, velkolepé legendy o ozbrojené revoltě proti establishmentu mívají povětšinou u veřejnosti kladnou odezvu. Filmové zpracování se nechává osvěžovat slovenskou folklórní slovesností, do boje táhne v poetických šicích obrazových kompozic a v pevném odhodlání opěvuje romantický půvab lidové rebelie a smrti. Slovenský lidový hrdina získal vznešený rytmus hrdinské balady. Oslavovanou národní hrdostí je Juraj Jánošík (pozoruhodný Paľo Bielik), slavný zbojník, mordýř a zloděj. Slovenské obrození potřebovalo pádný argument, jednotící symbol, tak povstal jeden z prvních bojovníků za lidská práva, a neváhá nastavovat vlastní kůži ve jménu vyšší spravedlnosti a humanismu. Důležitou postavou je Šándor Révay (zajímavý Andrej Bagar), pán terchovských vesnických poddaných. Ta přímá, a také ostrá konfrontace s intimní motivací i zásadním niterným dopadem je na samém počátku spravedlivého lidového odboje proti kruté zlovůli moci. Hlavní ženskou postavou je Anka (příjemná Zlata Hajdúková), Jánošíkova milá, odolávající zatrvzele vrchnostenskému nátlaku ke zradě. Legenda potřebuje i tu soukromou část. Z dalších rolí: při slavnosti loupežníky uličnicky doběhnutý Andrej Mariássi, hrabě Markušovský (Theodor Pištěk), právně zásadový Jánošíkův soudce (Ján Borodáč), nešťastná hospodská servírka Zuzka (Elena Hálková), nedočkavý dětský člen Jánošíkovy loupežnické bandy Janíčko (Filip Dávidík), další z těch vystrašených urozených pánů oblasti, hrabě Béla Révay (Alois Peterka), osudová hostinská a bába zrádkyně (Roza Schlesingerová), či spolubojovníci pod vedením statečného Jánošíka (Rudolf Bachlet, Mirko Eliáš, Martin Hollý st., Jan W. Speerger, Ladislav Herbert Struna, Jan Sviták, Jindřich Plachta a další). Jánošík Martina Friče je filmovým modulem holdu romantické poezie ušlechtilých ideálů lidskosti jako výraz obrození národního ducha uvědomění. Ten folkloristický ráz prostředí vlasteneckou sounáležitost prohlubuje. Pozoruhodné filmové zpracování národopisných znalostí a lidové legendy! (29.06.2010)

Slovenská národní klasika v tomto Fričově podání nebyla vůbec špatná ba naopak mě příjemně překvapila. Stopáž filmu zas nebyla až tak závratně veliká ale přesto si myslím že to stačilo a bylo to dobře zpracované. Zbojnický hrdina Jánošík ač mladý asi něco kolem 25 let, tak toho přesto stačil tolik, že se stal věčnou legendou možná už za svého života... Nebýt však té staré hostinské a lstivé cikánky (Marie Strejciusová a Roza Schlesingerová), tak je možné že by ho vůbec ani nedopadli.. No škoda, ale co ze dá dělat, prohru však vzal statečně s tancem i se zpěvem. Zajímavé je to že o 27 let později se ujal sám Palo Bielik námětu, scénáře i režie ve známém slovenském dvoudílném filmu který, sám osobně považuji za nejlepší a nejvěrohodnější. Ještě bych dodal že na scénáři k tomuto filmu se také podílel Karel Hašler a že také film byl uveden i na IV. MFF v Benátkách roku 1936. Frič nemohl vybrat lépe, a role Bielikovi neuvěřitelně sedla, byl to přeci jenom kus poádného chlapáka. (01.04.2007)

Někteří lidé se stanou legendou ještě za svého života. Lid je ctí, mluví o nich, občas si něco přibarví. Po smrti začne žít legenda vlastním životem. Juraj Jánošík je legenda a filmy o něm jsou toho dokladem. Každý interpretuje svého hrdinu tak, jak ho vnímá. Mac Frič vykreslil Jánošíka jako spravedlivého obra, který se odhodlaně staví pánům, brání slabé, mstí nevinné. Jeho pojetí je dramatické a vášnivé, slovenský lid ukazuje jako porobený a zbídačený, páni jsou krutí a trestající. S poměrně krátkou stopáží je tu řečeno vše podstatné. Zatímco Agnieszka Holland se pokusila o historický pohled na svého hrdinu, Frič plně využívá mýtu a vykresluje vědomě legendárního hrdinu v souladu s lidovým vnímáním. (23.09.2015)