42

Nenechte si nalhat, že "42" Briana Helgelanda mě zklamal převážně svou předvídatelností - tím, že vůbec ničím nepřekvapuje, tím, že je jeho vývoj je naprosto očekávatelný (příběh Jackie Robinsona, prvního černošského hráče v MBL, v sobě spojuje dva momenty, pro které je na sebe Amerika nejvíc hrdá a kterými se tak ráda prezentuje navenek - a to tak, že je tato syntéza zřejmě jejím nejúspěšnějším vývozním artiklem: představu, že všichni lidé jsou si před Bohem/Ústavou rovni a představu, že tvrdá práce vždy nese zasloužené ovoce - a tak bez ohledu na pohlaví, rasu, zdravotní stav, sexuální orientaci, náboženské vyznání..., každému, kdo svou věc vezme správně do rukou, se splní i nejtajnější přání), největší mrzení mám beztak z toho, že od odpovědi na základní otázku života, vesmíru a vůbec jsem očekával mnohem více! ;-) 65 % (06.08.2024)

Rok čo rok sa na nás privalí športový film o borcoch, ktorý menili svet športu, no nie sa vždy vydarí ako práve 42. Herecké obsadenie na veľmi dobrej úrovni, nové tváre s tými, ktoré veľmi dobre poznáme(Forda som skoro nespoznal). Réžia, scenár a vizuál filmu na mňa pôsobil veľmi príjemne nikto sa nesnažil tlačiť na pílu. Uctihodné spracovanie príbehu legendy menom Jackie Robinson. K dokonalosti celého toho všetkého čo som videl mi chýbala troška väčšia emócia pri ktorej by som si povedal Yes, niečo ako scéna z chodby kde Robinson rozbíja pálku, naozaj ma pri tom mrazilo. Ináč 128 minút prebehlo ako voda, krásne to všetko odsýpa. 80% (28.08.2013)

Začnu tím, že příběh Jackieho Robinsona nabízel ohromný potenciál. Ty pasáže, kde byl Jackie pod tlakem hloupých xenofobních hulvátů, ještě patřily k těm vydařenějším. Rozhodně všichni ti jižanští rasisti splnili beze zbytku svojí zpátečnickou úlohu, nebylo třeba angažovat k nim pro jistotu ještě germánského nadhazovače s „příznačným“ jménem Fritz Ostermueller. Film hodně trpí děravým scénářem, stopáž je nepochopitelně natáhnutá přes dvě hodiny, spousta záběrů a mnohé dialogy jsou přitom jen zbytečná vata. Vůbec mi v roli manažera nesedl Harrison Ford, za celou dobu jsem si na něj nezvykl. Pořád jsem tam viděl Clinta Eastwooda z jiného baseballového snímku Zpátky ve hře a Ford mu nesahal ani po kotníky. 60%. (13.08.2013)

Tyhle životopisný filmy a kort ze sportovního směru, kdy se člověk dostane ze dna až na vrchol, prostě maj něco do sebe. Ale musej co nejdřív zaujmout. V tomhle případě se dokonce jednalo o prvního černocha v baseballu v době obrovskýho rasismu. Je tu pěkně vidět, jakejm překážkám musel čelit díky svý barvě. Ale je to sympaťák, ono snad ani nejde mu to nepřát, aby se prosadil. Pravděpodobně kvůli tomu, co vytrpěl, dneska hrajou baseball a ostatní sporty obě rasy společně. Navíc ani není třeba baseballu rozumět, aby se na to dalo koukat, je to hlavně o tý lidský rovině. Mimo to se ale stejně na konci dozvíme zajímavý věci o čísle 42, o kterejch sem v životě neslyšel. Jestli opravdu takhle proběhla první sezona Jackieho Robinsona ve skutečnosti, tak klobouk dolu. (25.06.2015)

Když si někdo řekne, že by chtěl filmem vystavět pomník tomu či onomu významnému jedinci, tak by se na to měl rovnou vykašlat a odložit to, dokud nevychladne. Což se, bohužel, u tohoto filmu nestalo. Snímek tak očividně staví prvního černošského hráče v baseballové lize na piedestal, až se ho podařilo zobrazit tak, jakoby i sr.l mramor. Jeho povaha je zploštěná na minimum, jen aby se vyzdvihla ušlechtilost a odhodlání. Ani ostatní postavy neoplývají nějakými charaktery, jen vytvářejí ozdobný rám, do kterého je nutno hrdinu zasadit. Film se téměř nezaobírá (začne až ke konci) vztahem Robinsona a jeho bělošských spoluhráčů. Téměř to vypadá, že jen vedle sebe sedí na lavičce nebo hrají - přičemž podle mě bylo jeho přijetí či nepřijetí jednotlivými kolegy z týmu klíčové. Scény Robinsona a jeho manželky zase působí dojmem vyumělkované reklamy na rodinné štěstí. Závěrečná scéna zpomaleného triumfálního oběhu hřiště by snad měla být zakázána Komisí pro potírání největších filmových klišé. ____ Tenhle chlapík si film zaslouží, ale měli do něj dát aspoň trochu lidskosti, pochyb a nejednoznačnosti. P. S. Jediné, co mě na tomhle snímku potěšilo, bylo proslavené objetí černošského baseballisty bílým spoluhráčem před nepřátelským publikem. Gesto, které má už dokonce i sochu, totiž vůbec nebylo okázalé nebo státotvorné. Ve skutečnosti mu jen tak kamarádsky položil ruku kolem krku - a zasáhlo to víc, než stovka projevů na téma rasismus. (26.04.2015)