Je to jen vítr

Nemám rád angažované filmy a gypsi-movies mi strašně zprotivil Kusturica, takže mé očekávání (když jsem film pustil a zjistil, o čem to pravděpodobně bude), bylo rozdrceno zhrozením. Ale - jak to tak občas při těch vzácných a výjimečných chvílích bývá - stal se pravý opak a já byl čím dál nadšenější. Chudoba a problémy sociálně slabých vrstev v Maďarsku, jasně. "Hodná" cikánská rodina, jako opak běžného předsudku, jasně. Mohlo by to být o čemkoliv, to je jedno. Co mě ovšem dostalo, když jsem nad tím filmem po skončení uvažoval, byl způsob jakým je natočen a je to myslím ten způsob, který se nyní tolik diskutuje jako inovativní a revoluční u Saulova syna, tedy kamera stále fixovaná na postavu, držící se jí a vyprávějící o její intimní blízkosti. U Saulova syna se to má týkat jednoho člověka, tady je to rozděleno mezi tři postavy rodiny. Intimní blízkost, přímý dotek s realitou, tři postavy a jeden den. Pro mě něco naprosto úžasného. (15.03.2016)

,,JE TO JEN VÍTR. JDI SPÁT“... /// Může vás fascinovat ,,detailová“ filmařina, která sleduje ,,jeden den“. Nebo nudit. Můžete mít dojem, že koukáte ,,na zásadní protirasistickej snímek“. Nebo se nudit. Příběh jedný rodiny, takový ty, která působí slušným dojmem, totiž mnoho neřeší. Dramatickou chvilku si nechá až na závěr, po kterým mám jedinej pocit: že život není fér. Čekal jsem víc. Nemám na mysli hafo mordů, hořící živou pochodeň. Dle mýho, to téma mělo upozornit – co upozornit – mělo do světa VYŘVAT, co že se to tenkrát stalo!. I z toho důvodu, že zařvali ti slušní. Jediný, co se tomu nedá upřít, je to čekání ,,na vraha“. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Koukám jen na příběhy podle skutečnosti. 2.) Zajímaj mě filmový zprávy o nespravedlivejch úmrtích. 3.) Thx za titule ,,retvi“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (18.08.2013)

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

Tento film nemá ani hodinu a půl, a přesto je minimálně dvakrát tak dlouhý, než by nutně musel být... :) Zhruba ve třetině se divák dozví pár dějových indícií, které ale vlastně už zná z úvodních titulků, jinak se až do závěrečné desetiminutovky neodehraje nic zásadního, takže většinu filmu můžete s klidným svědomím přeskočit. Po formální stránce mi vadilo zdaleka nejvíc to, že ve večerních/nočních/ranních/"bunkrovních" záběrech není skoro nic vidět (na osvětlovače se asi zapomnělo nebo měl během nátáčení dovolenou) a samotná kamera je jak z (polo)amatérského snímku. Když k tomu přičtete prostinký scénář pohybující se odnikud nikam a nenápaditou režii, jež ho nikam dál neposouvá, tak vám z této rovnice vyjde lehce zapomenutelný film (byť se závažným tématem) bez hlubšího diváckého zážitku - být to tvůrcův debut, byl bych snad i shovívavější, ale s vědomím, že se jedná o jeho už 5. (!) celovečerák, tak nemohu jinak... (21.09.2013)

U tématu a obsahu není o čem debatovat, tam je to za jasných pět. Přímá jízdenka na rubovou stranu naší současnosti, expres a bez přestupů; tentýž pocit, jako když jsme se na gymnaziálním výletě do Vysokých Tater někdy v 80. letech octli u jejich osady-ghetta (takhle v téhle době na tomhle konci světa žijí lidé? – tenkrát šok z toho zjištění, dnes už „jen“ trvalé mrazení z toho vědomí) a pak s partou odtamtud chvíli čutali do mičudy (vždyť jsou to kluci jako my, jak se octli oni tam a my tady?). Mnoho bodů za neidealizování a neromantizování stavu věcí (viz též mi_X_oův komentář), za to, že koukáme na skutečné lidi a ne chodící stereotypy à la Marian. — Co se týká formy, „kontaktní“ (= neustále nalepená v rozkývaných polodetailech na záda toho či onoho hlavního protagonisty) ruční kamera mi připadá občas přece jen zbytečně únavná (i když vím, kam tím básník mířil, a uznávám, že účelu bylo dosaženo); ze začátku mě navíc rušily dialogy v přece jen ne úplně přesvědčivém nehereckém podání (ale zase – s uplývajícím časem slov chytře ubývá a moje námitka se stává irelevantní). Naopak potěšil vymazlený zvuk odvádějící spoustu nevtíravé práce s podvědomím diváka; takový cit pro míru a načasování věcí typu bzučení much nebo osamělé údery na cimbál – na pomezí hudby a zvukové atmosféry – se málokdy slyší. Takže tam těch pět nakonec nejspíš vrazím. (10.02.2016)