Je to jen vítr

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

socialne okienko na jeden života v cigánskej rodine. S prapodivným zvukom s čudnou kamerou a koncom ktorý sa dal tušiť už na začiatku. Ten zvuk siel akosi samostatne a kamera tiez ako ked je dvojkolajka a na jednej ide jeden a na druhej druhy ale nedrzia sa za ruky. V Maďarsku je to vraj moderné, mne tam ta vzájomna harmonia chýbala . Amatérskosť hercov , prekrývala skutočnosť, že hrali samých seba, placho až bojazlivo, ale snaživo.. Smutný ale hrozne studený záver filmu ponecháva v divákovi pachuť nedojedeného koláča aj to zo zlezpečeného cesta. Pán režisér, ako sa píše , strávil v rámci prípravy dlhý čas medzi maďarskými cigánmi. Neviem ako v Maďarsku ale tu u nás sa cigáni medzi sebou vždy rozprávajú rómsky, ešte aj keď sa vadia a bijú v krčme. tá chýbajúca rómština ubrala na autentičnosti prostredia (15.10.2015)

Fliegauf točí hypnotické filmy, ale v Je to jen vítr se začal vítr obracet k humanistické roviny, přistupuje velmi citlivě a divák vnímá budované napětí, cítí nejistotu na každém kroku, očekává peklo. Lovasiho kamera opět dokonalá. Dealer zůstává vrcholem. (15.02.2016)

Film začíná informováním o sérií útoků na Romy v Maďarsku v letech 2008 a 2009. Následující necelou hodinu a půl sledujeme běžný den členů jedné rodiny z romské komunity a jenom čekáme na to, kdy a zda přijdou náckové a začnou vraždit... Režisérovi se umně daří budovat napětí z neznámého nebezpečí, o kterém tušíme že přijde, zejména díky skvělé práci s kamerou detailně sledující postavy a zvukem. Za zmínku stojí i realistické a nepřikrášlené vykreslení romské komunity a jejich členů - žádné idealizování, moralistický apel nebo primitivní odsudky. Velice sugestivní film. (05.07.2012)

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)