Polibek ze stadionu

Milostný příběh je velmi nápaditě zakomponován do mistrovství světa v hokeji 1948 a stejně neotřelé je i seznámení hlavních protagonistů. Jana Dítětová je roztomile dívčí, Zdeněk Dítě hraje smolařského mládence s neodolatelnými přechody od neohrabanosti k zamilovanosti v návaznosti na Harolda Lloyda. Film je jednou z posledních komedií natočených "postaru" a dívá se na něj opravdu velmi příjemně. (17.11.2003)

Upraveno v červnu 2020. Film Polibek ze stadionu, to je ruční praní prádla ve studených vodách městské řeky, vydávané za romantickou taškařici. Inu vlk se nažral, koza zůstala celá a nenáročné pobavení si najde své příznivce. Maloměšťácká cudnost na veřejnosti meziválečného období byla ještě stále platnou společenskou normou, ale do omrzení stále opakující se schéma vzájemného míjení je pouhé drobné zčeření vodní hladiny bosou nohou. Nadhled nešikovnosti Martina Friče je dětinský a dlouhodobě vyloženě úmorný. Nemotorou a hnacím pohonem příběhu je MUDr. Jan Vaněček (příjemný Zdeněk Dítě), zubař, jehož každodenním úspěchem se stává již samotné fyzické přežití. Je snad až s podivem, že doposud se mu nic vážného nepřihodilo, předivo vztahů je pro něj příliš komplikované a z toho ta romantická zábava těží. Hlavní hrdinkou je Věra Fabiánová (sympatická Jana Dítětová), mladá prodavačka obchodního domu. Z té nevyžádané mužské pozornosti nadřízeného je vysvobozena náhodným aktem veřejného pohoršení. Důležitou postavou je Lída Jonášová (snaživá Irena Bernátová), hystericky vztahovačná zubařova snoubenka. Nepřístojné chování nikdy nemůže podat uspokojivé vysvětlení, navíc vývoj citů má své vlastní představy. Výraznou postavou je též Oldřich Janota (zakřiknutý Svatopluk Beneš), kavárník a nejlepší zubařův kamarád. Ochotně pomáhá roztržitému zubaři v narovnávání stavu, aby sám uvízl v labyrintu pocitů a výrazněji probuzené tělesnosti. Z dalších rolí: Lídina pobavená a životem již obroušená maminka Ema (Marie Grossová), impulsivně prchlivý zubařův soused a účetní Malík (Eman Fiala), na Věru žárlivý vedoucí obchodu Kubiš (Oldřich Dědek), Věřina kamarádka a kolegyně z práce Květa (Milada Spálená), trochu vyděšený zubařův pacient (Jára Kohout), zubařova zdravotní sestřička (Taťána Vavřincová), či rozhlasoví reportéři z pražského mistrovství světa v ledním hokeji 1947 (Josef Laufer, Otakar Procházka a Štefan Mašlonka). Polibek ze stadionu filmově využívá premiérovou událost při získání titulu mistrů světa československou hokejovou reprezentací. Zábava je nenáročná a nikoho neuráží, ale tento způsob rozverné škádlivosti je pro mě mučivý. (08.06.2012)

Ne zcela přesvědčivý kompromis mezi prvorepublikovou komedií a americkou groteskou současně prozrazuje mnohé o Fričových očekáváních (uměleckých i společenských) i naznačuje příčiny nezdaru obou snů. Celek je především – necelistvý. Groteskní sekvence (nekonečná míjení se obou budoucích milenců, pohyb v labyrintickém obchodním domě, zubařská extempore…) postrádají propracovanou choreografii a veseloherním interakcím chybějí chytré dialogy a plné soustředění herců, kteří ještě při nich ještě dohrávají svá „němá“ čísla. – Tyto nedokonalosti nejvíce postihují ústředního hrdinu, potažmo jeho protagonistu: přes velké nasazení se ze Zdeňka Dítěte Harold Lloyd českého filmu nestal. Jakkoliv k němu nemá v této roli fyziognomicky daleko, jeho roli se nedostává ničeho jedinečného, a nemá tedy co vyjádřit – kromě spěchu, hledání a zmatkování. To jsou ostatně zásadní stavebné principy celého Fričova snímku, který dílčí sdělení rozvádí s takovou velkorysostí, až je vyprazdňuje (především rozpačitá expozice směřující k zápletce, kterou v únavnosti trumfuje jen repetitivnost epizodních gagů). Více si cením Jany Dítětové, jejíž postava je ovšem podstatně životnější a tvárnější než lloydovský zubař: již pro to, že nemusí přelétat mezi „němou“ a „mluvenou“ rolí, působí přirozeně (v rámcích určených snímky předešlých dvou dekád) a kdyby se jejím dialogům s Dítětem dostalo širšího prostoru, jistě by i jemu pomohla neumělou grotesku přetavit v grantovskou sebeironii nebo v stewartovskou vůli k vážnosti. (21.10.2023)

Elegancia prvorepublikových a protektorátnych komédií ustúpila v Bozku zo štadióna ľudovejšiemu spracovaniu. Pomerne hluchý je samotný námet o kríze vzťahu. Spôsobilo ho jedno emočné vzplanutie po nečakanom závere hokejového zápasu. Túto slabinu čiastočne vyvažuje zobrazenie povojnovej atmosféry nastupujúceho kolektivizmu. Hoci boľševici moc úplne neprevzali, náznaky badať. Nielen v spomínanom ústupe od niekdajšej gavalierskej elegancie, ale aj v iných drobnostiach. Zobrazený filmový týždenník napríklad opakovane zameriava pozornosť na prekročené percentá dvojročného plánu či zdôrazňuje potrebu nových postupov v kolektívnom chove hydiny. Zároveň sa, po vojnou spôsobenom rozdelení štátu, potvrdzuje obnovená československá identita a vzájomnosť, čo je zase patrné aj v úvodnom kolektívnom moderovaní hokejového zápasu (jeden Slovák, dvaja Česi). (16.02.2014)

Úvodní pasáž byla příjemným výletem do hokejové minulosti, kdy se ještě hrálo nikoli zápasilo, zbytek se nečekaně rychle změnil v bláznivou komedii, která mi v řadě scén připomněla staré grotesky. Ač vystavěna na velmi jednoduchém nápadu, dokázala mě nejednou rozesmát a díky svižnému tempu a rychlému vrstvení nekonečného propletence omylů, nedorozumění a neustálého, téměř k dokonalosti dovedeného míjení, mě bavila od titulního polibku až do konce. (30.11.2012)