Černobylské deníky

Videl som prilis vela hororov na to, aby som dal tomuto viac hviezdiciek, ako 2 **. Atmosfera bola celkom fajn, ale ked sa konecne zacalo nieco diat, trvalo to asi len poslednych 20 minut a bol koniec a o amaterskej kamere ani nehovorim. Takze u mna tak na jedno pozretie a staci. _________ Ingrid Bolsø Berdal - (Zoe) +++ Dimitri Diatchenko - (Uri) +++ Olivia Dudley - (Natalie) +++ Devin Kelley - (Amanda) +++ Jesse McCartney - (Chris) +++ Nathan Phillips - (Michael) +++ Jonathan Sadowski - (Paul) +++ Hudba: Diego Stocco +++ (05.03.2013)

Další z filmů, kde lidé čekali kdoví co a jelikož to nepřišlo, tak film je špatný. Není. Černobylské deníky mají sice mušek více než dost, ale to je spíše dáno tím, že se natáčelo jinde než v Černobylu (nečekaně) a tak se tam nelogičnosti dostali. To je ale asi tak všechno. Mě upřímně film překvapil. Úvod do děje ani nebyl tak dlouhý, jak jsem čekal. Po pár minutách se dostáváme k průvodci Jurijovi a za další 3 min jsme již na cestě do Pripyatu. Atmosféra Pripyatu je nepříjemná, tísnivá, depresivní. Skupinka, do té doby veselá, se honem rychle uklidňuje, když si uvědomí, že na tom pustém místě si kdysi hráli děti na houpačkách, prolézačkách, holčička česala svou, nyní pohozenou a chátrající, panenku. Lidé chodili do práce do nedalekého Černobylu, jejich ženy se venku bavily, věšely prádlo a celkově to město žilo, jak jsme normálně dnes zvyklý. A nyní, pusto a prázdno. Byty vyrabované, skla oken vymlácená, pustýmy chodbami domů fouká vítr, venku ani noha. Na mě, i když jen na diváka, ta atmosféra neskutečně dýchla a bylo mi dost nepříjemně. Následující děj se strhuje hororovým tempem. Ano, můžeme se pozastavovat nad jednáním postav, ale už nemůžeme s jistotou tvrdit, že bysme se na jejich místě chovali jinak. Člověk má sklony k tomu jednat zkratovitě, až nesmyslně ve vypjatých situacích. Obával jsem se, že v momentě kdy se setmělo, půjde již jen o klasickou přehlídku duchů, monster apod. Byl jsem moc rád, že záporáci byli logičtější oběti radiace, ze kterých se ozářením stala humanoidní monstra. A ještě více jsem byl rád, že snímek ona monstra skoro vůbec neukazuje v "celé své kráse", ale jsou zobrazeny v rychlých střizích či jsou to jen postavy ve stínech. Jen to pro mě umocnilo tu atmosféru "neznáma, nevědoma". Závěr až smutný, k přeživším brutální a nezáviditelný. Černobylské deníky jsem si, narozdíl o většiny, dosti užil a dostal jsem více, než jsem čekal. P.S.: Je smutné, že když lidem ve filmech dáte parádně zpracovaná monstra, tak mají kecy že film je prvoplánově postavený jen na vizuální stránce. A naopak, když monstra ve filmu skoro nezobrazíte a film hraje na atmosféru, tak lidé zase peskují, že není nic vidět. Klasický případ situace "Je moc zima, chci teplo. Je moc teplo, chci zimu." (23.04.2013)

Tak už i Černobyl má oči, jen tentokrát nikoho nestraší horníci, ale zmutovaní sovětští jaderní inženýři. Ti ve filmu pronásledují šestici kluků a holek, které neznám a radostně hledím vstříc snu, že už ty ochotníky ani nikdy neuvidím. Navíc scénárista vyřešil dialogy velice pragmaticky, když napsal ve wordu čtyři dramatické a slohově pestré věty (Musíme najít ostatní. Dochází baterka v baterce. Proboha, oni se blíží. Tu pistoli musíš nejdřív odjistit) a následně na klávesnici hodinu zběsile mačkal ctrl+c a ctrl+v. Plusem Černobylských deníků je bezpochyby výprava a každý skalní fanoušek PC hry Stalker: Call of Chánov jistě se sentimentální hořkostí na patře ocení všechna ta malebná zákoutí vybydlených komunistických paneláků. Ačkoliv to tak do padesáté minuty vypadá, že se bude veškeré dění odehrávat na nároží ulice Kolji Lakatoše a Prospektu Vitalije Ivanoviče Demétera, nakonec se proběhneme i po reaktoru a určitě budete jako já už jen prahnout po tom, aby konečně v řídícím středisku elektrárny někdo stisknul to červené tlačítko s nápisem Jaděrnyj grib a umožnil tak nejméně půlce Evropy takovou kokotinu pro samý spad nevidět. (24.09.2012)

Po tomhle filmu je to jasné. Evropa a zvláště rusky hovořící země mají spadeno na mladé americké turisty a většina z nich už svoji rodnou americkou půdu již více nespatří. Zvláště, pokud se nechají zlákat na exkurzi ukrajinského Černobylu, který i přes letité působení radiace po tragickém výbuchu jaderné elektrárny, není tak pustý a prázdný, jak se na první pohled nezkušeného a nadšeného amerického turisty hledajícího dobrodružství pro něj jistě v exotických končinách, může jevit. Děsivé tajemství, které nemělo spatřit světlo světa a je úzkostlivě střeženo armádními jednotkami, postupně vyplouvá na povrch v radiaci zamořeném prostoru a veselý výlet se mění v boj o holé životy. Působivý hororový příspěvek mísící realitu s fikcí je natočen velmi dynamickou kamerou, která evokuje dokumentární styl,který v tomto případě zaručeně funguje. Debutující režisér Bradley Parker zbytečně nezatěžuje diváka sáhodlouhým okecáváním, a po příjezdu do zpustošeného města zkázy, velmi úderně a napínavě rozehraje působivý a přímočarý boj o přežití. Kamera velmi často ukazuje jen to, co chce a zdařile navozuje dojem, kdy má divák pocit, že je přímým účastníkem akce. Byl jsem zvědavý a napjatý, co se v příštích okamžicích strhne, a zda se turistům podaří najít z toho pekla cestu ven. Nějaké to překvapení v podobě drastického konce nesmí chybět, a navíc neokoukaná herecká sestava to zahrála velmi uvěřitelně. Nejznámější z nich je asi populární zpěvák Jesse McCartney. Film mně hodně rychle utekl, nemá příliš rozvětvené dialogové pasáže, je napínavý, má spád, a tak nestihne nudit. Kdo ví, jak to tenkrát bylo, když to před léty v Černobylu bouchlo, co se utajilo a co ne, a tohle téma doposud ještě žádný horor neřešil. Tenhle se toho nebál a přišel se zajímavým zpracováním známých faktů zabalených do kvalitního dynamického a napínavého hororu. Já si exkurzi po městě duchů dal s chutí. 100% (16.07.2012)

Ještě jednou mi zasviť baterkou do xichtu a pověsim tě za tvoje ozářený koule! Orena Peliho už to zas bere, už ho to zas chytá. Ten chlapec nějak uzrál v dojem, že ví CO diváka děsí i jak TO něco dávkovat, jenomže ono to SAKRA nefunguje, u mě ne. Chernobyl Diaries mají senzační prostředí, něco jako "hudbu", ambientní ruchy s přebasovaným tlukotem srdce, pár nepojízdnejch Žigulíků a partu kreténů, kterou bych neposlal ani na lyžařský výlet do Krkonoš. Už po prvních (a posledních) pěti minutách "akce" sem se modlil za pernamentně zasoplenou Heather z The Blair Witch Project, protože ufňukaná Olivia Dudley byla vyloženě nesnesitelná. Devadesát minut a žádný příběh, ani pitomá historka, prostě cokoliv, co by tomu dalo rozměr. Takže sem porád coural k ledničce, úplně sem si rozhasil body mass index a potěšila mě až Mansonova písnička u závěrečných titulků. Aby tenhle formát fungovat, MUSÍ to být aspoň trošku autentický, aspoň trošku prožitý, samoúčelně je to nanic. Zkrátka Ukrajina má oči a já demonstrativně spláchl svůj dozimetr do hajzlu, spolu s tímhle dvdčkem. S bídou [final rate: 30%] (21.05.2013)