Režie:
Cristian MungiuScénář:
Cristian MungiuKamera:
Oleg MutuHrají:
Cosmina Stratan, Cristina Flutur, Dionisie Vitcu, Doru Ana, Luminița Gheorghiu, Teodor Corban, Alina Berzunteanu, Valeriu Andriuta, Dana Tapalaga (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Alina se vrací z Německa, kam odešla za prací, s nadějí, že si zpátky odvede Voičitu, jedinou bytost, kterou kdy milovala a která kdy milovala ji. Jenomže v době, kdy tu Alina nebyla, našla Voičita Boha, a to je v lásce soupeř, nad nímž se těžko vyhrává. Cristian Mungiu, který si z Cannes odvezl Zlatou palmu v roce 2007, opět zvolil jako ústřední postavy dvě mladé ženy. Kdysi spolu vyrůstaly v sirotčinci a po delším odloučení se shledávají v klášterní osadě v kopcích. Zatímco pro jednu z nich se staly chatrče kolem kostelíka domovem, druhá touží utéci z místa, kde vládne přísný řád diktovaný knězem, jehož komunita slepě poslouchá. Není těžké objevit paralely s nedávnou historií autorovy vlasti, třebaže interpretace složitého a nejednoznačně vyznívajícího příběhu je ponechána na divákovi. Poslední záběry ovšem výmluvně vyjadřují autorův pohled na současné Rumunsko. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (3)
Recenze (54)
Je smutné, že Alinina láska k Voichite nebola opätovaná, že vo svojom stave nedostala patričnú pomoc a že ľudia si ju len pohadzovali. A je zarážajúce, ako sa ku tomu postavili ľudia v kláštore. Robili to síce s dobrým úmyslom - pomôcť jej - ale nebolo to s kostolným poriadkom. V roku 2005? To vážne? A Voichita? ... ako sa na to mohla pozerať, nepochopiť to a nezasiahnuť ... no nemám slov. Videné v rámci Challenge Tour 2015 : 30 dní so svetovou kinematografiou vol. 2 ()
K nejsilnějším pasážím filmu patří neuvěřitelná církevní zaostalost. Pochmurné pomalé tempo a postupný děj s hořkým koncem se vzpírá zdravému rozumu. Nabízí se otázka, proč náboženská společenství křesťanů nezmodernizují konečně přístup k lidem a nejdou s dobou? Když člověk vidí něco takového, že se věci takto dějí, tak není proto divu, že církev lidi naštve a lidi tíhnou k ateismu. Je třeba pojmenovat věci pravými jmény. V jistém smyslu se dá říci kategorická otázka, mohl by Bůh vytvářet zlo? Proč by to dělal? Samozřejmě, že ne. Vezmu-li v úvahu i tento případ, je nanejvýše opět jisté, že to dělá koneckonců vždycky jen a jen člověk, který ve jménu pouček katechismu způsobuje utrpení. Komu poté svítí možná jasné světlo betlémské? Posuďte však sami. ()
[SFF 2013, Sydney] Mungiu úspešne pokračuje vo svojom koncentrovanom ťažení a divákovi opäť neotáľa chrstnúť blato rovno do ksichtu. Činí tak v hĺbkovo komponovaných záberoch, pedantne rozvrhnutej mizanscéne a za prispenia autentického herectva hlavných predstaviteliek. Snímok dobro a zlo priamo nekategorizuje, skôr stiera onu pomyselnú "tenkú červenú líniu" medzi obidvoma pojmami a dosvedčuje, že kardinálne zlyhania sa uskutočnujú práve na základe nerešpektovania tohto vymedzenia, v ilúziach vlastného presvedčenia. Nezaleží už potom na tom, či sa to udialo v mene viery, mimovoľne, naschvál alebo len tak z plezíru. Výsledok zarmucuje rovnako...a nevinné obete sa žiaľ vždy nájdu... ()
Mungiu v této zajímavé variaci na téma "Cesta do pekla jest dlážděna dobrými úmysly" stylisticky navazuje na svůj předchozí film. Opět velmi dlouhé vycizelované záběry s propracovanou mizanscénou. Ač většinu stopáže vyplňují dialogy, film nesklouzne ke statičnosti a rozhlasové hře. Jen mi zde scházela tíživost a gradace atmosféry jako u 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Na druhé straně kopců mě nechalo trochu netečným. ()
Snímek Rumunska, jak jen tušíme, že by mohlo vypadat. Z našeho pohledu neuvěřitelné reálie, o to strašlivější, že se příběh tak nějak podobně skutečně odehrál. Vyprávění končí do značné míry otevřeným koncem, což člověku zprvu namíchne, ale posléze uzná, že každý jiný konec by byl méně pravděpodobný. ()
Reklama